„Přeje si host ještě něco?“ ptá se Lubava muže, kterému se už notně plete jazyk, a tak jenom mlčky zakroutí hlavou. Za chvíli se opilec odkulí stranou na proutěnou rohož vystlanou slámou a krátce poté je slyšet mohutné chrápání. Lubava si oddechne. Tentokrát nepříjemné povinnosti unikne…

Ten, kdo by si myslel, že slovanská rodinka v dobách krátce poté, co dorazili do našé kotliny, jenom do úmoru pracuje, je na omylu. Když dojde na zábavu, umějí to naši předci pořádně roztočit. Slavnosti určuje běh slunce po obloze.

Zaseté obilí už dávno vzrostlo a nyní zraje. Kvapem se blíží nejdelší den a nejkratší noc v roce, letní slunovrat. Mládež se těší na slavnosti. „Často se odehrávaly v noci a byly zřejmě spojeny s nevázanou pohlavní promiskuitou,“ píše Galuška.

Obřadné koupání, pálení ohňů a skákání přes ně. Je horký letní den. Slunce už zapadá, když se mladík Neklan přitočí k půvabné Nětce: „Večer u ohně budeš moje.“ Užijí si skákání přes plameny a pak se ztratí v nedalekém lesíku. Nejsou tam sami.

Zamilované páry les obsadí. Jako svobodní si mohou užívat, až se Nětka vdá, už se na jiného muže ani nepodívá. Zato Neklan může mít žen víc…

Míra pohoršení

„Od počátku existovalo u Slovanů jako jinde mnohoženství,“ píše historička Magdaléna Beranová (1930–2016). „Že by žena žila s více muži, bylo méně obvyklé,“ dodává. Výsady mít víc manželek nebo souložnic si užívají hlavně velmoži.

Vdaná žena musí zachovávat manželovi věrnost. Muž také nesmí milovat vdanou ženu, takový prohřešek se krutě trestá. „Poběhlice jedna, myslíš, že jsem slepý?“ křičí manžel na svoji ženu Mladu, kterou nachytal se sousedem.

Žena pláče a ustrašeně se krčí v koutě zemnice. Trest ji nemine. „Cizoložství se trestalo u obou smrtí, znetvořením pohlavních údů, odřezáním nosu, prodáním do otroctví,“ vypočítává Beranová. Většinou ale k takovým krutostem nedochází. Trest se řídí hlavně tím, jaké pohoršení ve vesnici cizoložství vyvolá.

Žena jako dar

V sousedním domě očekávají vzácnou návštěvu. Muž Všebor pobídne svoji ženu Lubavu, aby připravila pohoštění. Lubava už dobře ví, co to znamená.

Přinese na stůl hotovou pečínku, misku s prosnou kaší se štědrou dávkou ovoce a medu. Muži si budou vyprávět, přitom si ze džbánku z pražské keramiky určitě notně přihnou medoviny. Ona bude muset trpělivě sledovat hosta.

Priscus, diplomat východořímského císaře Theodosia II. (401–450), popisuje chování Slovanů, s nimiž se setkal na svých cestách. „Nabízejí hostům své ženy, aby s nimi nakládali, jak se jim hodí,“ líčí pohoršeně.

Všebor pak Lubavu nabídne návštěvě jako dar. Odmítnutí se považuje za urážku hostitele…