Jeden z nejzdatnějších velitelů fašistické Itálie s přehledem sekunduje německému polnímu maršálovi Erwinu Rommelovi. O bojích v Africe napíše knihu, po válce je dokonce zvolen italským senátorem. Krátce působí také na východní frontě, kde vede italskou jednotku na podporu německé operace Barbarossa.
Po skončení první světové války je Italské království naprosto zdecimované. 650 000 Italů zahynulo, ekonomika je v troskách, stejně jako národní sebevědomí. Itálie se ocitá pod železnou patou fašistického diktátora Benita Mussoliniho (1922–1943), který sní o obnovení Římské říše pod vlastní autokratickou vládou.
Král Viktor Emmanuel III. (1869–1947), který mu formálně vládne, ustupuje do pozadí. Když Adolf Hitler (1889–1945) nařídí 1. září 1939 invazi do Polska, ocitá se italský rádoby Caesar v čele zastaralé armády, která musí ze dne na den čelit válce proti mnohem vyspělejším mocnostem.
Nacisté na výsluní
Mussolini se oprávněně obává, že ho neurotický německý Führer na bojišti zastíní, proto 28. října 1940 nařizuje svým špatně vyzbrojeným jednotkám napadnout Řecko. Ne všichni italští generálové však jsou nevýrazní.
První světovou válkou vycepovaný Giovanni Messe (1883–1968) je k účasti na invazi povolán z Albánie a italské síly díky němu zaznamenají řadu vítězství. Řekové však brzy situaci zvrátí a proti svým rádoby dobyvatelům zostra vystoupí.
Itálie se zčista jasna ocitá v patové situaci v dříve podrobené Albánii.
Vzhůru na východ
Ačkoli je Messe schopný velitel, uvědomuje si, že italská armáda není vybavena pro dlouhotrvající boj. Její hlavní zkouška má teprve přijít. S pouze hodinovým předstihem informuje Hitler Mussoliniho o chystaném útoku na Sovětský svaz.
A pyšný Mussolini, který nechce stát v pozadí, posílá na východní frontu 62 000 mužů, v čele s osvědčeným generálporučíkem Messem. Jeho Italský expediční sbor má v Rusku k dispozici 5500 vozidel, 83 letadel, 220 polních a 92 protitankových děl a asi 4 600 koní.
Vojáci z Apeninského poloostrova se do akce poprvé dostávají 10. srpna 1941, kdy divize Pasubio napadne u Bugu zadní voj sovětských jednotek a vítězí. V boji sice ztrácí necelou stovku mužů, přesto si Mussolini neodpustí na frontu přiletět a v rámci propagandy vojsku osobně pogratulovat.
Hitler neprotestuje
Po několika dalších úspěšných bitvách je s Italy spokojený i samotný Hitler a přeje si jejich sbor rozšířit. Proti tomu však Messe ostře vystoupí a jako podmínku rozšíření dává náležité vybavení svého vojska.
Velitelem se tak nakonec stává generál Italo Gariboldi (1879–1970) a Messe je po pouhých čtyřech měsících na východní frontě poslán zpět do Itálie. Zřejmě si touto rebelií zachraňuje život, protože jeho rozšířené vojsko bez adekvátní techniky, a dokonce bez teplého oblečení už se bezhlavě řítí vstříc Stalingradu.
Němci je neváhají obětovat v prvních liniích, aby minimalizovali vlastní ztráty, a s oblibou na ně útočí také Sověti, kteří je považují za snadný cíl.
I přes porážky slavným
Poté, co se vrátí z Ruska, je Messe povolán do Tuniska, kde je nasazen proti americkým a britským silám. V této funkci je pověřen vedením italsko-německé tankové armády, později přejmenované na Italská první armáda.
Jeho předchůdcem a spojencem je zde legendární „Pouštní liška“ Erwin Rommel a společnými silami se zde pokoušejí zmařit postup britské 8. armády v bitvě u Medeninu (6. března 1943).
Britský generál Bernard Montgomery (1887–1976) však má dostatek času na přípravu útoku, síly Osy proto utrpí těžké ztráty.
12. května 1943 je Messe povýšen do hodnosti italského maršála, ale pocta je to hořkosladká. Mussolini jej zároveň vyzve, aby s vojskem kladl odpor do posledního muže. Messe rozkaz neuposlechne a hned druhý den se se zbytky První italské armády vzdává Spojencům.