Vítězem boje o moc mezi čtyřmi Šáhdžahánovými syny v Mughalské říši v Indii se roku 1658 stává Aurangzéb. Stejně jako ostatní bratři, i on za otcovy vlády dostane do správy jednu z provincií, aby se seznámil s uměním vládnout. Panuje jako místokrál v Dakšinu.
Císař Aurangzéb (1618‒1707) pořádá trestné výpravy s cílem dobýt i dva dosud samostatné dakšinské sultanáty, Bídžápur a Gólkondu. Obohatí se válečnou kořistí a zisky použije ve válce o nástupnictví na trůnu. Neštítí se ničeho.
Šíří náboženskou nenávist, vystupuje proti hinduistům i muslimským šíítům.
Přemluví nejmladšího bratra Murada (1624–1666), aby se s ním spojil proti otcovu oblíbenci, prvorozenému bratrovi Dárovi Šikohovi (1615–1659) a druhorozenému Šáhu Šudžovi (1616–1661).
Bratra přemůže lstí
Sám se tváří, že mu o trůn vůbec nejde. „Mým celoživotním snem jako pravověrného muslima je pouť do Mekky. Rád podpořím tvoje nástupnictví,“ maže Muradovi med kolem úst. Nejmladší bratr pozdě pochopí, že Aurangzébovi sedl na lep.
Společně porazí Dáru, ale vzápětí Murad skončí ve vězení. Dára je na tom mnohem hůř.
Otce nechá být
Na Aurangzébův pokyn je popraven. Jako trofej mu přinesou Dárovu hlavu. „Odneste toho nevěřícího psa. Pohrdal jsem jím za jeho života a nebudu se na něj koukat ani teď,“ prohlásí opovržlivě a vzápětí škodolibě dodá:
„Pošlete to otci.“ O život pak připraví i zbylé dva bratry, Šáha Šudžu a Murada. Ke stárnoucímu otci se zachová překvapivě shovívavě. Nechá ho dožít ve vězení.
Vydržuje si velkou armádu
Aurangzéb chce, aby si ho dějiny pamatovaly jako panovníka, za jehož vlády dosáhla říše největšího územního rozmachu. Kvůli tomu si za cenu obrovských výdajů vydržuje armádu o 150 000 bojovnících.
Když si v letech 1686–1687 podrobí i zbylé dakšinské sultanáty, přivlastní si titul Álgamir, vládce světa. Nemá už co dobývat, a tak obrátí svoji pozornost do nitra říše.
Zakazuje zábavu
Z obyvatel chce vytvořit poslušné muslimské ovečky a využívá k tomu nevybíravé způsoby. Znovu zavede džizju. „Zakazuji tanec, hudbu i hazard,“ nechává se slyšet. Zapovězeno je všechno, co rozptyluje poddané od náboženského zanícení.
Do ulic posílá kontrolory, kteří mají sledují morálku obyvatel. Na druhou stranu jeden klad mu historikové přece jenom připisují, zakázal totiž satí, tradiční sebeupalování vdov. Celá Indie si ale po jeho smrti v roce 1707 přesto oddechne.
