Na první pohled se zdá, že pomalu nemůže být pro život nehostinnější místo, než je právě Jupiter. Předpokládá se, že tato planeta má pevný povrch, možná tvořený z kovového vodíku, ale tlak je zde takový, že si jen s velkými obtížemi lze představit organickou formu, která by jej vydržela.
A přece… Už v roce 1953 Millerův-Ureyův experiment ukázal, že kombinací blesků a chemických sloučenin existujících v atmosféře primitivní Země je možné vytvořit z organických sloučenin obsahujících aminokyseliny složitější organické sloučeniny, které mohou sloužit jako základní stavební kameny života.
Simulovaná atmosféra obsahovala vodu, metan, čpavek a molekulární vodík. Tyto sloučeniny lze ve větším či menším množství nalézt i v Jupiterově atmosféře.
To samozřejmě nutně neznamená, že Jupiter je prostorem, který překypuje životem. Chybí zde ve větším množství voda, schází zde i těžší prvky, jež jsou pro život, jak jej známe ze Země, extrémně důležité.
To se týká především hořčíku, draslíku nebo železa. Samozřejmě nikdo nepředpokládá, že se po Jupiteru budou prohánět psi, medvědi nebo dokonce lidem podobní tvorové. Pokud by na Jupiteru život existoval, musel by se adaptovat na místní podmínky.
A tato adaptace by dala jupiterovskému životu formu i tvar.
Pokud schází voda, místo ní může v organismu posloužit čpavek. A koneckonců, potenciální Jupiteřané mohou existovat třeba na plynné bázi, tak jak si to představoval spisovatel Arthur C. Clarke nebo astronom Carl Sagan. Takový organismus, ne nepodobný balonu, by svou energii čerpal z vodíku, o který na Jupiteru vskutku není nouze. Vědecká zkušenost nás však nutí být i k této možnosti skeptická, zvláště vzhledem k Jupiterovým povětrnostním podmínkám; větry zde vanou obrovskou rychlostí 600 km/hod.
