Byl by to největší objev v dějinách lidstva. Zatím k němu však nedošlo. Kromě Země zatím nevíme o jiném životě, který by se ve vesmíru vyvíjel. Současný výzkum se zaměřuje především na hledání stop života na Marsu, dále pak na oběžnicích plynných obrů.
Ovšem sluneční soustava je jen nepatrný drobek v celém vesmíru. A jak řekl slavný astronom Carl Sagan, pokud bychom byli ve vesmíru sami, bylo by to neskutečné plýtvání místem.
Že život ve vesmíru možný je, to víme z vlastní zkušenosti.
Americký astronom Francis Drake (*1930) v 60. letech formuloval rovnici, která teoreticky umožňuje určit počet komunikaceschopných mimozemských civilizací existujících ve stejném okamžiku.
Sám Drake dospěl k výsledku deseti civilizací, jiní badatelé hovořili i o milionech. Je to samozřejmě pouhá teorie, navíc naše technické možnosti nám výzkum okolí vzdálených hvězd příliš neumožňují.
Ovšem hledání současného či minulého života probíhá i přímo v naší sluneční soustavě.
V hledáčku vědců je především Mars. Výsledky výzkumu sond, jež na rudé planetě přistály, naznačují, že kdysi zde nebyla pustá krajina tak jako v současnosti. Marsovské vozítko Opportunity přišlo v červnu 2013 s novým zásadním objevem.
Na povrchu planety totiž objevilo skálu, která by podle vědců mohla obsahovat jílové minerály. Jejich výskyt přitom naznačuje, že hornina byla někdy v minulosti vystavena dlouhodobějšímu působení vody.
Ovšem, přímý důkaz existence života zatím k dispozici nemáme, nepřinesla jej ani nejmodernější pojízdná laboratoř Curiosity. Ta alespoň narazila na jiný podstatný objev: tekoucí vodu pod povrchem Marsu. Byť se v tomto případě jedná o velmi silný solný roztok.
V jiné formě by při zdejších nízkých teplotách a tlacích nemohla kapalná voda existovat.
Kandidátů na potenciální existenci života v našem solárním systému je však mnohem více. Nelze je vyloučit třeba na Venuši, byť na povrchu rodné sestry Země panují pekelné podmínky. Potenciální život by zde však mohl být ukryt v mracích.
Badatelé si všimli zvláštního složení kapek v místních oblacích. Obsahují totiž sulfan a oxid siřičitý a jejich přítomnost by mohly mít na svědomí mikroorganismy. Většina badatelů se k této možnosti ovšem staví skepticky.
Co se týče dalších částí vnitřku sluneční soustavy, zde se šance na nalezení ať už bývalého, nebo současného života blíží limitně k nule. Ani na Merkuru, ani na pozemském Měsíci, ani na dvou oběžnicích Marsu nejsou pro život podmínky vůbec vhodné.
To vnější část sluneční soustavy vypadá mnohem nadějněji. Nejde snad tolik o plynné obry, i když třeba spisovatel a vynálezce Arthur C. Clarke (1917–2008) si pohrával s myšlenkou plynných bytostí žijících v atmosféře Jupitera.
Každý z plynných obrů má svůj vlastní systém, kolem těchto velkých planet obíhají desítky měsíců. A některé z nich jsou přinejmenším pozoruhodné. Třeba takový Jupiterův měsíc Europa, ledové těleso s podobnou velikostí jako náš Měsíc.
Pozorování s vysokou pravděpodobností naznačují, že pod ledovým příkrovem se nachází tekutý vodní oceán, ohřívaný slapovými jevy. Silnou radiaci, kterou vyzařuje Jupiter, zde odstiňuje právě led. Mohl by žít v podzemním oceánu alespoň jednoduché organismy?
Řada vědců je přesvědčena, že ano. „Nepochybuji o tom, že tam musí být život,“ směle prohlásil oceánograf John Dalaney, který v Laboratoři proudového pohonu NASA (JPL) v kalifornské Pasadeně analyzoval snímky, jež pořídily sondy Voyager.
Kosmické agentury již mají plán na vyslání sondy, které by se pro přistání na Europě provrtaly skrze led a zjistily, jak se věci mají.
O tom, že třeba NASA bere možnost existence života na Europě vážně, svědčí i fakt, že sonda Juno, která k Jupiteru dorazila před několika dny, bude po skončení mise navedena do Jupiterovy atmosféry, kde zanikne.
Důvod je jednoduchý, vědci se chtějí vyhnout jakékoliv potenciální kontaminaci místních měsíců. Dalším zajímavým tělesem je Saturnův měsíc Enceladus.
Sonda Cassini zkoumající Saturn a jeho okolí potvrdila, že Enceladus by za jistých podmínek mohl být vhodný pro vznik primitivních forem života. Z jeho jinak ledového povrchu totiž tryskají gejzíry.
Je docela možné, že i zde podobně jako na Europě se nachází podpovrchový oceán. Cassini vyslala k Zemi snímky, které existenci gejzírů v oblasti jižního pólu Enceladu potvrzují.
Pozornost vědců přitahuje i Saturnův měsíc Titan, který pod hustou atmosférou na svém povrchu skrývá jezera tekutých uhlovodíků. V mnoha oblastech Titan připomíná Zemi v jejích kojeneckých letech.
Je zde sice trochu větší zima, povrchová teplota se pohybuje kolem -180 °C, ale údaje ze sondy Cassini opět naznačují možnost existence podzemního rezervoáru vody.
Ostatně, největší Saturnův měsíc patří se svým systémem řek, jezer a kanálů k Zemi nejpodobnějším tělesům Sluneční soustavy. Kdoví, zda se právě zde neuskuteční objev, který by svým významem překonal všechna dosavadní zjištění.
