Jak daleko jste ochotni zajít, když vám autorita přikáže jednat proti vašemu svědomí? Milgramův experiment, jeden z nejprovokativnějších pokusů v psychologii, nám odhalil mimořádně temná zákoutí lidské povahy.
Po hrůzách holocaustu se americký psycholog Stanley Milgram v roce 1961 rozhodl prozkoumat, proč obyčejní lidé vykonávali hrůzné činy pouze na základě poslušnosti vůči autoritám.
Připravte se na šokující zjištění o tom, jak snadno lze manipulovat s lidskou vůlí.
Po druhé světové válce a hrůzách holocaustu se svět ptal: Jak je možné, že tolik obyčejných lidí vykonávalo tak hrozné činy?
Byla to otázka, která tížila mnohé, a americký psycholog Stanley Milgram (1933–1984) se ji v roce 1961 rozhodl prozkoumat prostřednictvím jednoho z nejkontroverznějších experimentů v dějinách psychologie.
Milgramův experiment o poslušnosti si kladl za cíl zjistit, do jaké míry jsou lidé ochotni uposlechnout příkazů autority, i když se to příčí jejich zásadám a vede k potenciálnímu ublížení jiným.
Milgram shromáždil skupinu dobrovolníků, kteří byli přesvědčeni, že se účastní studie o vlivu trestů na učení. V rámci experimentu byli dobrovolníci rozděleni na dvě role – „učitele“ a „žáky“.
Role žáků však nehráli skuteční účastníci, ale herci, kteří byli do experimentu zasvěceni a předem věděli, že žádné skutečné šoky nedostanou.

Úkolem učitelů bylo testovat znalosti žáků a za každou špatnou odpověď jim udělit elektrický šok. Odpovědi žáka byly předem určené a měly poměr chybných a správných odpovědí zhruba 3:1, což zaručovalo dostatek „chyb“ a následných „trestů“.
Dobrovolníci samozřejmě netušili, že šoky jsou falešné a že žáky žádný skutečný proud nezasáhne. Jejich strach a váhání však byly zcela reálné.
Experiment začínal lehkými šoky, které se však při každé další chybě žáka zvyšovaly o patnáct voltů. Na přístroji bylo jasně označeno, o jak mírný, či naopak nebezpečný šok se má jednat, což zvyšovalo psychologický tlak na učitele.
Vždy, když dobrovolník projevil pochybnosti nebo neochotu pokračovat, autorita – experimentátor v bílém plášti – ho povzbuzovala, aby šok zvýšil, s odůvodněním, že „experiment vyžaduje, aby pokračoval“, nebo „nemáte na výběr, musíte pokračovat“.
Dobrovolníci slyšeli od žáka ve vedlejší místnosti nejdříve bolestivé „au“. Při 150 voltech ale herec začal volat, že má srdeční obtíže a odmítá v experimentu pokračovat. Při 180 voltech úpěl, že už nemůže vydržet.
Nakonec se ozývalo jen zoufalé kopání do zdi a potom ticho. Výzkumník ale dobrovolníkům řekl, že mlčení se považuje za špatnou odpověď a že mají se šoky pokračovat.
Výsledky tohoto experimentu byly skutečně šokující. Milgram očekával, že většina účastníků v průběhu experimentu odmítne pokračovat.
Avšak celých 63 % dobrovolníků bylo ochotno opakovaně stisknout tlačítko, které mělo žákovi udělit elektrický šok o nejvyšší úrovni 450 voltů, a to i přesto, že žák už v té chvíli nereagoval, což mělo vyvolat dojem, že je v bezvědomí, nebo dokonce mrtvý.
Účastníci experimentu se sice třásli, potili, propadali záchvatům pláče a vyjadřovali pocit, že to, co dělají, je špatné, přesto ale pod vlivem autority znovu a znovu tiskli tlačítko.
Milgramův experiment s elektrickými šoky byl několikrát různými výzkumníky zopakován a výsledky byly překvapivě stále stejné, dokonce i když účastníci celý scénář znali.
Milgramův experiment ukazuje, jak daleko jsou schopni lidé při vykonávání příkazů zajít a jak přenášejí zodpovědnost za svoje jednání na autoritu. Díky tomu se potom mohou chovat způsobem, který by jinak odporoval jejich svědomí.

Pomohl osvětlit, jak mohou být úplně obyčejní lidé zmanipulováni k vykonávání neetických a někdy i krutých činů, pokud cítí tlak autoritativního vedení.
Tento experiment rovněž přinesl nový pohled na historické události, jako jsou válečné zločiny nebo masové represe, kdy se mnoho lidí odvolávalo na „plnění rozkazů“ a „poslušnost“ vůči nadřízeným.
Milgramův experiment je stále předmětem diskusí o etice ve vědeckém výzkumu, ale jeho závěry o síle autority a lidské poslušnosti zůstávají nepřehlédnutelné.
Milgramův experiment nám odhalil nepříjemnou pravdu o lidské poslušnosti: pod tlakem autority jsme schopni jednat v rozporu s vlastním morálním kompasem.
Je to mocné varování, které nám připomíná, že i v „civilizované“ společnosti je třeba být neustále ostražitý vůči vlivu autorit a ptát se sami sebe, zda to, co děláme, je skutečně správné.