Ironií osudu působí za první republiky u československých sociálních demokratů Čech Antonín Němec a Německou sociálně demokratickou dělnickou stranu vede německý Žid s českým jménem Ludwig Czech…

Politik Ludwig Czech (1870 – 1942) se stává typickou ukázkou světoobčana na počátku 20. století.

Narodil se v haličském Lvově (dnešní Ukrajina) v rodině německého Žida, právnický titul získal na univerzitě v rakouské Vídni a advokátní praxi si založil v moravském Brně.

Tam také v roce 1919 zakládá Německou sociálně demokratickou dělnickou stranu a nastupuje svoji politickou dráhu, během níž postupně vystřídá křesla poslance a místopředsedy Poslanecké sněmovny, ministra sociální péče, veřejných prací a zdravotnictví.

V klidu ho nenechává hlavně otázka soužití Čechů a Němců v nové Československé republice.

Požadavky adresované vládě

28. ledna 1937 přichází k ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi (1878 – 1944) německá delegace v čele s Czechem, tehdy ministrem zdravotnictví.

Předává premiérovi národnostně-politické požadavky, které „vyrůstají ze životních potřeb německého národa v tomto státě“, jak vysvětluje prohlášení. „Vstupujeme do jednání s vědomím, že Němci jsou státním národem.

Z toho pak také vyplývá jejich rovné právní postavení ve státě,“ řeční Czech plamenně před Hodžou.

„Týkalo se to především národnostní spravedlnosti… dále šlo o to, aby Němci byli více zastoupeni ve veřejné službě s cílem dosáhnout zde proporcionality, a o koncese v otázce jazykové,“ míní německý historik Johann Wolfgang Brügel (1905–1986).

18. února 1937 přijímá československá vláda usnesení, které Czech považuje za dobrý začátek další spolupráce Čechů a Němců. Program, nazvaný „18. únor“ podle data svého vzniku, má mezi oběma národy zjednat spravedlnost.

Chceme do státní správy!

Němcům se například nelíbí, že území s převahou německých obyvatel jsou diskriminována při výstavbě nových silnic.

V letech 1934–1935, kdy je Czech ministrem veřejných prací, proto vzniká nařízení, aby každá státní zakázka byla svázaná s povinností zaměstnat místní pracovní síly. Platí ale jenom na Czechově ministerstvu.

Další kapitolou zůstává zastoupení Němců ve státní službě. I tady Czech prosazuje německé požadavky. V roce 1938 má československá vláda tři německé ministry, z toho dva bez úřadu.

Třetím je Czech, který na svém ministerstvu zdravotnictví nabírá nové úředníky z řad německých uchazečů.

Žádá o zbavení funkcí

Po připojení Rakouska k nacistické Třetí říši v březnu 1938 svolávají němečtí sociální demokraté do Prahy celostátní konferenci.

Czech na ní reaguje na projev Adolfa Hitlera (1889 – 1945) v říšském sněmu 20. února 1938, z něhož vyplývá, že dalším cílem nacistického vůdce bude Československo. „Za protektorát, který nám nabízejí, pěkně děkujeme.

Tady můžeme svobodně žít a svobodně dýchat. Můžeme se na svobodné půdě věnovat naší věci…,“ říká Czech svým spolustraníkům.

Zároveň cítí rostoucí napětí a už po několikáté žádá, aby ho někdo nahradil ve funkci předsedy strany, v níž pracuje od roku 1920, i ve vládě, kde sedí od roku 1929. Na jeho místo zvolí jeho stranického kolegu Wenzela Jaksche (1896 – 1966).

Smrt v koncentráku

Jaksch má být přijatelnější osobou pro Sudetoněmeckou stranu nacisty  Konráda Henleina (1898–1945), s níž musí o jejích požadavcích jednat premiér Hodža. Jenže Henleinovci považují sami sebe za jedinou skupinu reprezentující německé nároky.

Němečtí sociální demokraté proto odcházejí vlády pryč.

Loajalita k Československu, kterou Německá sociálně demokratická strana písemně vyjádří i prezidentovi Edvardu Benešovi (1884–1948), se ale Czechovi, odstupujícímu z funkce ministra, stejně vymstí.

„Věrnost myšlence soužití Čechů a Němců jej po okupaci Československa přivedla nejprve pod dohled gestapa, v březnu 1942 pak do koncentračního tábora v Terezíně,“ uvádí současný český historik Pavel Bělina. V Terezíně umírá Czech 22. srpna 1942 na zápal plic.