Měnil Přemysl Otakar I. názory kam vítr, tam plášť?

Ze současníků Přemysla Otakara I. věnuje nejvíc pozornosti jeho vládě a dvoru opat milevského kláštera a kronikář Jarloch.

Ovšem svoje vyprávění pod názvem Letopis Jarlochův uzavírá už v roce 1198. Dnes se jeho líčení nachází v Rukopisu milevském uloženém v knihovně Strahovského kláštera.

Na další psané a malované svědectví o Přemyslovi Otakarovi I. (1155/1167–1230) narazíme v Německu.

Když si durynský landkrabě Heřman Durynský (asi 1155–1217) nechává v období před rokem 1213 vyrobit na zakázku nákladně zdobený žaltář, rukopis obsahující žalmy, část iluminací v části věnované panovníkům ze sousedství nechybí také Přemysl i se svojí druhou manželkou Konstancií.

Dělá jim zde společnost Heřman Durynský se svojí ženou Žofií z Wittelsbachu (asi 1171–1238) a uherský král Ondřej II. (1177–1235) a jeho manželka Gertruda (1185–1213).

Autor tím chce zdůraznit, že všechny tři páry mají jeden politický cíl a jsou spojenci.

Přemysl Otakar I. během svého života ráda navštěvuje rytířské turnaje.

Rytíři si měří síly

Doba minnesengrů a dvorských zpěvů přichází teprve s panováním Přemyslova syna Václava I., takže s oslavnými básněmi popisující Přemyslovo hrdinství se nepotkáme. Ovšem ani sám první český král s dědičným titulem nejspíše není žádný suchar.

V závěru svého života se pravděpodobně zúčastní v roce 1227 rytířského turnaje ve Valticích, i když nejspíše jenom jako divák. Jeho průběh popisuje Oldřich z Lichtenštejna (1200–1275). Jedná se snad o vůbec první rytířský turnaj u nás.

Později se další turnaj koná deset let po králově smrti v Krumbenowe (nepodařilo se zjistit, zda jde Český nebo o Moravský Krumlov). Pravidelně turnaje organizuje ale teprve jeho vnuk Přemysl Otakar II. (1233–1278).

Fridrich II. Štaufský se Přemyslovi za jeho přízeň odvděčí.

Nad kláštery drží ochrannou ruku

Sám král se nespojuje přímo s žádným výtvarným dílem nebo stavbou. Ovšem prokazuje přízeň cisterciáckému klášteru na Velehradě. Důvod je jasný, zakládá ho jeho bratr, moravský markrabě Vladislav Jindřich. Podporuje ale i jiné kláštery. Například klášter sv.

Jiří na Pražském hradě. Jeho ochranu tu připomíná reliéf, na kterém mu dělá společnost jeho sestra Anežka (1200–1228) a další dvě abatyše kláštera.

Třeba svým darem břevnovskému klášteru podporuje zrození benediktinského kláštera v Polici nad Metují. Chce, aby kláštery byly v Praze, Brně i Olomouci, dokonce přemýšlí o založení ženského cisterciáckého kláštera, ale svůj úmysl už nestihne dotáhnout do konce.

Práce proto zbude na jeho druhou manželku Konstancii Uherskou (1180–1240). Zároveň také zakládá města, i když jejich rozvoj spadá do doby jeho syna a vnuka.

Ota IV. Brunšvický nmá podporu samotného papeže Inocence III. a český kníže se proto na chvíli přidá na jejich stranu.

Přizpůsobení se vyplatí

Když v roce 1197 umírá římský císař Jindřich VI. Štaufský (1165–1197), na opuštěný trůn si dělají zálusk hned dva muži, a sice už zmiňovaný Filip Švábský a Ota IV. Brunšvický (1175/1176–1218) z rodu Welfů.

O rok později dochází i ke změně na Svatém stolci, kam usedá Inocenc III. (1160–1216), který si nenechá ujít spory o římský trůn. Zapojuje se i Přemysl a snaží se ze všeho vytěžit maximum pro sebe.

Dává přednost Filipovi, ale když vidí, že Otu podporuje i nový papež, přikloní se pro změnu na jeho stranu.

Za další změnu názoru čeká Přemysla sladká odměna v podobě dědičného královského titulu potvrzeného Zlatou bulou siciliskou.

Má z toho zisk, protože díky tomu získává v roce 1204 posvěcení svého královského titulu i od hlavy církve.

Jenže do hry vstupuje i třetí adept, a sice Fridrich II. Štaufský (1194–1250), syn mrtvého Jindřicha VI., korunovaný římským králem ještě za otcova života. Papež se nyní přidá k němu a Přemysl ho následuje. I tentokrát se mu změna názoru vyplatí.

26. září 1212 dostane od čerstvě zvoleného římského krále Fridricha Zlatou bulu sicilskou, listinu potvrzující dědičný královský titul pro české vládce.