Ze současníků Přemysla Otakara I. věnuje nejvíc pozornosti jeho vládě a dvoru opat milevského kláštera a kronikář Jarloch.
Ovšem svoje vyprávění pod názvem Letopis Jarlochův uzavírá už v roce 1198. Dnes se jeho líčení nachází v Rukopisu milevském uloženém v knihovně Strahovského kláštera.
Na další psané a malované svědectví o Přemyslovi Otakarovi I. (1155/1167–1230) narazíme v Německu.
Když si durynský landkrabě Heřman Durynský (asi 1155–1217) nechává v období před rokem 1213 vyrobit na zakázku nákladně zdobený žaltář, rukopis obsahující žalmy, část iluminací v části věnované panovníkům ze sousedství nechybí také Přemysl i se svojí druhou manželkou Konstancií.
Dělá jim zde společnost Heřman Durynský se svojí ženou Žofií z Wittelsbachu (asi 1171–1238) a uherský král Ondřej II. (1177–1235) a jeho manželka Gertruda (1185–1213).
Autor tím chce zdůraznit, že všechny tři páry mají jeden politický cíl a jsou spojenci.
Rytíři si měří síly
Doba minnesengrů a dvorských zpěvů přichází teprve s panováním Přemyslova syna Václava I., takže s oslavnými básněmi popisující Přemyslovo hrdinství se nepotkáme. Ovšem ani sám první český král s dědičným titulem nejspíše není žádný suchar.
V závěru svého života se pravděpodobně zúčastní v roce 1227 rytířského turnaje ve Valticích, i když nejspíše jenom jako divák. Jeho průběh popisuje Oldřich z Lichtenštejna (1200–1275). Jedná se snad o vůbec první rytířský turnaj u nás.
Později se další turnaj koná deset let po králově smrti v Krumbenowe (nepodařilo se zjistit, zda jde Český nebo o Moravský Krumlov). Pravidelně turnaje organizuje ale teprve jeho vnuk Přemysl Otakar II. (1233–1278).
Nad kláštery drží ochrannou ruku
Sám král se nespojuje přímo s žádným výtvarným dílem nebo stavbou. Ovšem prokazuje přízeň cisterciáckému klášteru na Velehradě. Důvod je jasný, zakládá ho jeho bratr, moravský markrabě Vladislav Jindřich. Podporuje ale i jiné kláštery. Například klášter sv.
Jiří na Pražském hradě. Jeho ochranu tu připomíná reliéf, na kterém mu dělá společnost jeho sestra Anežka (1200–1228) a další dvě abatyše kláštera.
Třeba svým darem břevnovskému klášteru podporuje zrození benediktinského kláštera v Polici nad Metují. Chce, aby kláštery byly v Praze, Brně i Olomouci, dokonce přemýšlí o založení ženského cisterciáckého kláštera, ale svůj úmysl už nestihne dotáhnout do konce.
Práce proto zbude na jeho druhou manželku Konstancii Uherskou (1180–1240). Zároveň také zakládá města, i když jejich rozvoj spadá do doby jeho syna a vnuka.
Přizpůsobení se vyplatí
Když v roce 1197 umírá římský císař Jindřich VI. Štaufský (1165–1197), na opuštěný trůn si dělají zálusk hned dva muži, a sice už zmiňovaný Filip Švábský a Ota IV. Brunšvický (1175/1176–1218) z rodu Welfů.
O rok později dochází i ke změně na Svatém stolci, kam usedá Inocenc III. (1160–1216), který si nenechá ujít spory o římský trůn. Zapojuje se i Přemysl a snaží se ze všeho vytěžit maximum pro sebe.
Dává přednost Filipovi, ale když vidí, že Otu podporuje i nový papež, přikloní se pro změnu na jeho stranu.
Má z toho zisk, protože díky tomu získává v roce 1204 posvěcení svého královského titulu i od hlavy církve.
Jenže do hry vstupuje i třetí adept, a sice Fridrich II. Štaufský (1194–1250), syn mrtvého Jindřicha VI., korunovaný římským králem ještě za otcova života. Papež se nyní přidá k němu a Přemysl ho následuje. I tentokrát se mu změna názoru vyplatí.
26. září 1212 dostane od čerstvě zvoleného římského krále Fridricha Zlatou bulu sicilskou, listinu potvrzující dědičný královský titul pro české vládce.
