Žena s těžkým srdcem odevzdá zlaté náušnice po své zemřelé matce. V jejich rodině se dědily z generace na generaci, a proto nejde o lehké rozhodnutí. „Je to přece pro dobrou věc,“ podpoří ji povzbuzujícím úsměvem muž, který má u nich ve městě na starosti sbírku ve prospěch republiky.

Československý ministr financí Alois Rašín (1867–1923) se na jaře 1919 snaží finančně stabilizovat republiku, které má za sebou sotva půl roku své existence. Provádí měnovou reformu, kterou chce osamostatnit československou korunu od rakouské měny.

Jednou z možností, jak pomoci zpevnění koruny, je shromáždit zlatý poklad republiky na krytí měny. Československo tehdy nemá prakticky žádné zlaté rezervy. Ovšem něco do začátku od rozpadlého rakousko-uherského soustátí přece jenom nakonec dostane.

Z bývalé rakousko-uherské banky na státní účet připutuje 12 057,3 kg zlata. Ministr ovšem chce, aby základ by větší. Proto se rodí národní sbírka určená na zlatý poklad nového státu.

Proč nenáviděl poklad? Lidé přispívají sami. Už při sbírce na stavbu Národního divadla se ukázalo, že když je potřeba, neváhají finančně pomoci. Věnují nejenom zlato, ale také šperky nebo starožitnosti, obojí se totiž dá použít na nákup drahého kovu.

Například legionář Alois Vocásek (1896–2003) neváhá do pokladu věnovat i medaile, které si jako voják vysloužil svou statečností na frontě 1. světové války.

Jenže ne vždy jsou dary opravdu dobrovolné. Jiný legionář, který se vrací z Ruska, si nese v batohu dva zlaté svícny. Dostal je darem od jednoho popa za opravu střechy kostela. Marně ale vysvětluje pražským policistům, že nejde o ukradené zboží, ale dar.

„Svícny mi prostě zrekvírovali, prý na zlatý poklad republiky. Ani nevíte, jak jsem v té chvíli ten zlatý poklad nenáviděl,“ říká zklamaně.

Rezervy putují do zahraničí Jako správce státní kasy Rašín podporuje zvětšování pokladu i tím, že zakazuje vývoj zlatých mincí a nezpracovaného zlata z republiky. Sbírka se hlavně po roce 1920 rozrůstá.

Sejde se v ní 94 520 zlatých mincí. Pomůže i půjčka, kterou se podaří splatit do roku 1926. Tehdy už poklad v Národní bance tvoří 41 tun zlata, o šest let je to ještě o 28 tun více. V polovině 30. let 20.

století si ale vedení národní banky uvědomuje hrozící nebezpečí nacismu a pro jistotu část rezerv přesouvá do zahraničí. Jako nejbezpečnější vyhodnotí úkryt ve Velké Británii, v londýnské Bank of England a také ve Švýcarsku v basilejské Bance pro mezinárodní platby.

V roce 1938 v době podpisu Mnichovské dohody váží poklad 96 tun zlata.

Nenasytná německá banka Na mnichovské smlouvě ještě ani pořádně neoschl inkoust a nacisté už žádají, aby Národní banka vydala „zlaté krytí platidel, obíhajících na území obsazeném německými vojsky“. Do rukou Němců se tak po obtížných jednáních ještě před okupací v březnu 1939 dostává 14 tun zlata. 18.

března 1939 dostává Národní banka pokyn, aby bylo československé zlato, uložené v Londýně a v Basileji, převedeno na účet německé Říšské banky.

20. března 1939 proto nacisté získávají dalších 23 tun zlata z Bank of England. Roku 1940 jsou naši bankéři donuceni převést do chřtánu nenasytné Říšské banky ještě 12,5 tuny zlata.

Úvěr kryje drahý kov Československé exilové vládě v Londýně poskytne Velká Británie půjčku. „Úvěr jsme dostali na základě zlata uloženého Československem u Bank of England. Svolili jsme, aby Angličané tohoto zlata užili k nákupu zbraní ve Spojených státech a nám vyplatili jeho protihodnotu v librách,“ říká ministr exilové vlády Karel Feierabend (1891–1969). Válečný úvěr je účelovou půjčkou. „Velká Británie měla vydržovat naše zahraniční vojsko a po porážce Německa jsme měli úvěr splatit,“ uvádí generál Gustav Svoboda (1917–2006). Krytí výstroje a výzbroje, ale také munice našich vojáků bojujících v řadách britské RAF, probíhalo z tohoto úvěru.

Ironií osudu se bomby shazované na Německo platí půjčkou se zárukou našeho zlata. Hladce ale neprobíhají ani poválečná jednání o vrácení našich zlatých rezerv. „Z více než 90 tun zlata, které mělo v roce 1938 Československo uloženo v bankovních sejfech u nás i v zahraničí – se nám vrátilo (situace v roce 1948 – pozn.

red.) pouhých 6 tun,“ píše současný autor Stanislav Motl.

Vypořádání po 37 letech „18,4 tuny měnového zlata, které USA a Velká Británie pod různými záminkami desítky let zdržovaly byly dopraveny v sobotu do ČSSR,“ tak zní strohá zpráva České tiskové kanceláře z 21.

února 1982. Na ruzyňské letiště den předtím dosedla tři letadla převážející ostře střežený náklad z Curychu do Prahy.

Navrácením zlata jsou vyřešeny finanční otázky mezi ČSSR a USA s Velkou Británií, vzniklé během 2. světové války. K vypořádání tak dochází až 37 let po skončení války.