Šamani a léčitelé se v incké společnosti těšili velké vážnosti. Jejich úroveň se však značně lišila – zatímco jedni spoléhali na nadpřirozené čáry, jiní byli schopni provádět i složité operace lebky. Jaké nemoci postihovaly Inky nejčastěji? Jak je léčili?

Podle legendy stvořil bůh Slunce prvního inku (panovníka) Manca Capaca (zemřel roku 1169) a jeho sestru či manželku Mama Occlu na Slunečním ostrově jezera Titicaca. Ti se pak vydali do světa, aby naučili dosud barbarsky žijící indiány lepším mravům.

Od boha dostal Manco Capac zlatou hůl. Tam, kde se mu ji podaří zarazit do země, měl vybudovat město. Tak vzniklo Cuzco neboli „Pupek světa“. Ve skutečnosti byli Inkové malým kmenem od jezera Titicaca, který se při hledání nové půdy dostal až do Cuzca. Městu a jeho blízkému okolí poté vládlo dalších osm panovníků.

Fungující říše i bez peněz a obchodu

Ovšem následující vládce jménem Pachacútec Yupanqui (1380–1460) zahájil období expanze, díky které se Incká říše stala tou největší v předkolumbovské Americe. Zahrnovala dnešní Kolumbii, Ekvádor, Peru, Bolívii, Chile a Argentinu.

Území nezískával Pachacútec jen bojem, ale spíše výhodnými dohodami s okolními kmeny. Vzniklá říše byla rozdělena do čtyř oblastí, které měli na starosti správcové. Inkové neznali obchod a peníze. Ač disponovali zlatem i stříbrem, používali je pouze ke zdobení.

Práce jako daň panovníkovi

Všichni v říši museli pracovat, takže i staří a nemocní vykonávali nějakou, pro ně zvládnutelnou práci. Povinná práce (tzv. mita) byla jakousi daní, jež museli obyvatelé říše odvádět panovníkovi, za což dostávali základní potraviny a ošacení.

Má se za to, že kvůli drsnému podnebí bylo pro Inky pěstování plodin obtížné, proto se na něj soustřeďovaly všechny síly v říši, a na budování obchodu tak nezbyl čas. Inkové neměli písmo jako takové, pouze tzv.

kipu, uzlíkové písmo, kterým zaznamenávali úrodu, narozené či zemřelé a odvod daní.

Nemoc je důsledkem spáchaných hříchů

Inkové uctívali především boha Slunce, jehož ztělesněním byl sám panovník, inka. Věřili také v nadpřirozené síly. Pokud byla neúroda či někdo bez příčiny onemocněl, důvodem byla zlá kouzla či spáchané hříchy. Proto byl často léčitel zároveň i šamanem a knězem.

Většinou se jimi stávali ti, do kterých někdy udeřil blesk – díky tomu byli bohem vyvolení. Když onemocněl běžný občan, byl k němu povolán tzv. hampi-kamaiok, doslova „opatrovatel léků“ čili léčitel.

Zaříkávání a zpověď jako cesta k uzdravení

Po aplikaci dávidla či projímadla tento přistoupil k zaříkávání a masírování postiženého, na jehož konci „vyňal“ z jeho těla jehlu nebo kamínek, čímž odstranil „příčinu nemoci“. Až poté případně předepsal nějaký lék.

Ulevit od spáchaných hříchů měla postiženému také zpověď. Funkci zpovědníka zastávali speciální kněží, tzv. ichuri, kteří byli vázáni zpovědním tajemstvím. Při jeho nedodržení je čekala smrt.

Jak se léčilo pomocí morčat?

Oblíbenou metodou bylo v Incké říši také „léčení morčaty“. Tato zvířata, která dorůstala větší velikosti, než jak je známe běžně u nás, se těšila ve společnosti velké důležitosti.

Inkové je používali k hlídání obydlí (příchod nezvaných hostů ohlašovala pískáním), jako obětinu i jídlo. Při vyšetřování pacienta třel léčitel morče o tělo nemocného, přičemž je v jednom okamžiku zadusil. Tím se měla nemoc odstranit z lidského těla.

Následně morče rozřízl a studoval jeho vnitřnosti, aby zjistil, kde se nemoc ukrývá.

Za nemoc panovníka mohli poddaní

Nejhorším trestem, jaký mohl Inky postihnout, bylo onemocnění panovníka. Ten byl totiž ztělesněním boha, sám se hříchů dopustit nemohl, proto za jeho nemoc byli zodpovědní jeho poddaní. Nikdo si nemohl být jist, že ho za to nestihne trest smrti.

Navíc kvůli nemoci panovníka mohlo být oslabeno samo Slunce, kterého byl Inka pozemským ztělesněním, což by pro říši s tolika hladovými krky znamenalo katastrofu v podobě špatné úrody. Proto se přistupovalo k modlitbám a obětování bohům.

Jako obětiny sloužila morčata, lamy a lístky koky, neobvyklé nebyly ani lidské oběti. Když onemocněla panovníkova manželka, byla zapuzena a on si ze svých milenek vybral další manželku.

Prestižní povolání s rizikem smrti

Povolání léčitele mělo společenskou prestiž, a když je daný muž vykonával dobře, mohl si přijít i k pěknému bohatství. Ovšem pokud léčený zemřel, hrozila smrt i tomu, kdo jej léčil, protože podle měřítek incké společnosti spáchal vraždu.

Nejslavnější lékaři patřili mezi šlechtu a léčili pouze na panovnickém dvoře. Venkovští léčitelé se řadili spíše k nižšímu kněžstvu a k řemeslníkům.

Bylinkáři byli většinou lidé již nějak nemocní, kteří nemohli vykonávat práci na poli, ale kvůli nucené práci museli být společnosti alespoň nějak užiteční.

Byliny využívali k léčení i vraždění

Inkům nelze upřít výbornou znalost bylin. Věděli například o účinku chininu na malárii, o halucinogenních účincích posvátného kaktusu označovaného jako San Pedro, který obsahoval kokain. Jiné rostliny používali jako dávidla, k ošetřování očí či hojení ran.

Někteří však svých vědomostí o síle bylin využívali spíše k míchání jedů, což bylo trestné. Silné jedy směl totiž vlastnit jen panovník. Pokud byl někdo obviněn z travičství, byl spolu se svými dětmi i vnuky ukamenován, zardoušen či ubičován k smrti. Omámení bylo povoleno jen jako součást náboženských rituálů.

Je libo vnitřnosti morčete či krev z kondora?

K léčení Inkové používali také zvířata, zejména jejich krev. Kondoří krev pomáhala na nervy, vikuní (druh lamy) proti horské nemoci (nevolnost v důsledku vysoké nadmořské výšky). Teplé vnitřnosti morčat pomáhaly na bolesti břicha, tuk pštrosa mírnil otoky.

Hadí preparát zlepšoval sexuální potenci, včelí bodnutí potlačovalo revmatismus. Lékaři také disponovali seznamem nemocí, protože Inkové věřili, že jejich pojmenováním tyto ztratí na síle. Jména byla velice výstižná.

Například epilepsii označovali jako „on sebou mlátí“, onemocnění ledvin pak „pramen přestal téci“.

Neštovice jakožto metla na indiány

Inkové znali malárii i žlutou zimnici. Trápila je průjmová onemocnění i nemoci dýchacích cest. Neobvyklá nebyla ani sněžná slepota (zánět očí končící oslepnutím) v horských oblastech And či kretenismus, porucha tělesného růstu a duševního vývoje.

S příchodem Evropanů se však v říši rozšířily choroby, které Inkové předtím neznali, například neštovice, příušnice či tuberkulóza, a které indiánskou populaci zdecimovaly až o 90 %.

Vyléčí vás díra do lebky

Opravdovými mistry byli Inkové především v oblasti chirurgie, zejména při provádění tzv. trepanací (vrtání otvorů do) lebky.

V bojích se totiž často používaly zbraně, které sloužily k úderům nepřítele do hlavy, což mělo za následek nejrůznější praskliny či fraktury na lebce. Úlomky kostí ohrožovaly mozek, a proto musely být při operaci odstraněny.

K tomu používali inčtí lékaři například obsidiánové šípové hroty, kterými proráželi lebku, bronzové nože, skalpely, pinzety a jehly. Na některých lebkách pak použili k překrytí rány stříbrné ploténky, u jiných slupku z tykve.

Inkové uměli stlačit tepnu, aby nekrvácela, znali gázu i tampony. Uměli také provádět amputace.

Úlevu od bolesti přinesou koka a durman

Při operacích používali anestetika, žádná ale zřejmě neuměla přivodit celkové znecitlivění.

Znali durman, z něhož se později získával atropin používaný nějakou dobu při narkóze, dále liánu označovanou za „révu duší“, která měla vliv na centrální nervový systém, či semena ze stromu vilca, která se mlela na prášek, jež se šňupal.

Zapomenout nelze ani na koku, jejíž lístky indiáni žvýkali. Rostlina obsahující kokain zaháněla únavu, mírnila hlad i horskou nemoc.

Zánik mocné říše rukou španělských dobyvatelů

Konec největší indiánské říši přivodil příchod španělských dobyvatelů, vedených Franciscem Pizzarem (1478–1541). Ten využil rozepří ve vládnoucí rodině Inků i vnitřních sporů uvnitř mnohonárodnostní říše a během jediného roku ji rozdrtil.

Pomohly mu v tom nejen choroby zavlečené z Evropy, ale i lepší výzbroj a znalost taktiky. Dnes se k odkazu Inků hlásí především Peru, na jehož území leželo jádro této obří říše.