Roku 1792 vyhlašuje Francie válku habsburskému císaři Františkovi. Francouzi překypují revolučním nadšením a jejich velitelé jsou vojáci ostřílení z bojů. V armádě habsburské monarchie je to naopak.
Násilně odvedené vojáky komandují staří důstojníci se zaběhnutými zvyky. Více než válečná strategie a připravenost vojáků je zajímá, mají-li všichni správně zapnuté knoflíky. Josefu Václavu Radeckému (1766-1858), tehdy nadporučíkovi, se to vůbec nelíbí.
Situaci Josef Václav Radecký (1766-1858) hodnotí trefně: „Chybí jakýkoli plán. Okamžité události určují průběh operací.“ Když dojde k neúspěchu a velitelé pod vlivem situace povolí kázeň, vojáci se rozprchnou.
Sehnat je zpátky je nadlidský úkol. Rakouští velitelé jsou váhaví a nerozhodní, podmínky vojáků špatné. Radecký má právo kritizovat. Do kyrysnického pluku vstoupil jako sedmnáctiletý roku 1783 a prošel válkou s Turky.
Zkušeností z bojů má víc než většina velitelů. Pro armádu se zřejmě narodil. Velení posílá memoranda jak zlepšit její stav. Byrokratická Dvorská válečná rada ho proto považuje za protivného šťourala. Pitvání ve zbytečnostech je mu ale cizí.
Chce především zlepšit stav armády. Kritizuje stáří velitelů. Servítky si nebere před nikým.
Roku 1796 hodnotí devětačtyřicetiletého náčelníka štábu Zacha jako „pokročilejšího věku.“ Tehdy dvaasedmdesátiletý maršál Wurmser je podle něj „zcela vyžilý stařec, hluchý a bez vůle“. Kdyby tušil, že on sám povede svoje poslední velké tažení jako osmdesátiletý…
Co na srdci, to na jazyku
Radecký je prostořeký. Prohlašuje o habsburských generálech, že během deseti měsíců roku 1796 připravili Rakouskou monarchii o Lombardii, tři armády a pevnost Mantovu.
Na rozdíl od mnohých ale nejenom kritizuje, nýbrž také jedná. Po prohrané bitvě s Napoleonem u Marenga roku 1800 je převelen do Německa. Putuje s ním posudek od velitele Melase:
„Muž duchaplný a podnikavý, ve všech ohledech dokonalý důstojník, činorodý v kanceláři i na bojišti, statečný a neohrožený, přitom velmi přívětivý, čímž si získal lásku celé armády.“ Roku 1809 je jmenován náčelníkem generálního štábu ubytovatelského.
Po chuti mu to příliš není. „Nastoupil jsem místo, k němuž jsem byl povolán, s rozpaky a zastával jsem je nikoli s radostí, nýbrž z poslušnosti.“ Více by se mu líbila služba v sedle s šavlí v ruce.
Navíc nemá jednoduchou pozici, po Vídni se o něm šeptá, že má dluhy a je nenapravitelný sukničkář.
Odvážné plány
Donese se to až k císaři Františkovi I. Ten nad tím ale mávne rukou: „Ztropíte-li hlouposti obyčejné, jsem tomu již zvyklý.“ Vojenské schopnosti jsou důležitější.
Oporu Radecký spatřuje v arcivévodovi Karlu Ludvíkovi (1833–1896), veliteli z bojů v Itálii a Aspern.
V celé monarchii je to jediný vysoce postavený Habsburk, který má zájem provést potřebné reformy armády. Ačkoli Napoleonem nadiktovaný mír po bitvě u Wagramu (1809) znamená snížení rakouských výdajů na vojenství, Radecký se snaží využít peníze co nejracionálněji.
Redukuje počet vysokých důstojníků generálního štábu na třetinu původního stavu. Ruší doživotní vojenskou službu, zakazuje tělesné tresty a zvyšuje žold.
Milovník života
Nesmyslný bezduchý dril mění na moderní výcvik. Vojáci mu díky jeho péči přezdívali „táta Radecký.“ Zdůrazňuje totiž svým velitelům:
„Vždycky, když komandujete, postarejte se nejprve o žaludek svých lidí, poněvadž k dobrému vojáku patří plný žaludek, a voják, který nemá co jíst, nemůže mít kuráž.“ Ačkoli jeho reformy byly k prospěchu věci, nadřízeným se nelíbily.
Často totiž dokazovaly jejich neschopnost. Rozhodně není žádný suchar. Má rád ženy, dobré víno a jídlo.
V Benátsku a Lombardii, kam se v roce 1831 dostal v čele rakouské armády, si všiml místní speciality „Costoletta alla Milanese“ – telecí kotleta obalená vejcem a strouhankou, smažená na másle. Jeho mlsný jazyk ji zhodnotil jako mimořádně dobrý pokrm.
Do jedné zprávy posílané domů připojil i recept. Vídeňské fajnšmekry zaujal, a tak se z milánské kotlety stal Wiener Schnitzel.
