„Jsem na vás pyšný. Opravdu si to ocenění zasloužíte.

Považuji to za větší čest než být prezidentem.“ S těmito slovy pověsí v říjnu roku 1945 Harry Truman Medaili cti kolem krku desátníka Desmonda T. Dosse, odvážného mladého muže, který se stane válečným hrdinou bez jediného výstřelu.

Jeho takřka neuvěřitelný příběh začíná na začátku dubna roku 1942. Je pár měsíců po japonském útoku na Pearl Harbor a on stojí v náborové kanceláři ve Virginii, aby se stal jedním z těch, kteří budou bránit svou vlast.

Je mu sice nabídnut odklad vojenské služby, ten však s díky odmítne. Má jediné přání. Jako oddaný člen Církve adventistů sedmého dne odmítá kohokoliv zabít a nosit zbraň. Jeho víra takové věci striktně zapovídá.

(Ne)důvěra k hrdinovi

Odvodní komise ho nakonec označí výrazem „conscientious objector“, tedy „odpůrce vojenské služby“, a Desmond T. Doss (1919–2006) narukuje s klasifikací 1-A-O. Takový voják může v armádě sloužit jen na nebojových pozicích.

Tuhle nečinnost ovšem mladík odmítá. Sám sebe nazývá conscientious cooperator (svědomitý spolupracovník), jelikož je ochoten nosit uniformu, bez řečí se, ač neozbrojený, vydat na bojiště a dodržovat všechny vojenské zásady.

Nakonec skončí jako polní zdravotník u 307. pěšího pluku 77. pěší divize. Začátky nejsou nejlehčí. Jeho spolubojovníci na něj upírají nechápavé pohledy, čpí z nich nevraživost a nedůvěra. Jak mohou věřit muži vyzbrojenému pouze lékárničkou a neutuchající vůlí?

Mlátí ho, šikanují a házejí na něj boty. Naštěstí se rychle blíží okamžik, kdy si je získá na svou stranu. Během bojů s japonskou armádou na ostrově Guam a atolu Leyte v roce 1944 zachrání život několika svým kamarádům.

Neohroženě a bez jakéhokoliv krytí se vydává skrz nepřátelskou palbu, aby postřelené vojáky odtáhl do bezpečí. Za svou odvahu je vyznamenán dvěma bronzovými hvězdami.

Jeho vrcholné číslo, kterým se definitivně zařadí mezi nejslavnější válečné hrdiny, však přichází až rok nato, během bitvy o Okinawu!

Neúnavný záchranář

Ve chvíli, kdy rota dobývá zhruba 120 metrů vysoký útes a dostane se s pomocí lan na vrchol, snese se na vojáky těžká dělostřelecká, minometná a kulometná palba, která na místě zanechá 75 zraněných a zbytek bojeschopných mužů zatlačí zpět.

Doss se však stáhnout odmítne, zůstane ve smrtící zóně a začne se záchranou svých spolubojovníků. Jednoho po druhém snáší na kraj srázu, odkud je zavěšené na lanech ručně spouští do rukou kolegů.

Dvanáct dlouhých hodin takto neúnavně riskuje svůj život, aby ho zachránil jiným. V hrdinských činech pokračuje i v dalších dnech.

Jednou odnese do bezpečí vojáka ležícího téměř 200 metrů od amerických pozic, dva dny nato sám zachrání čtveřici mužů, kteří jsou zraněni během útoku na bráněnou jeskyni.

Před nepřátelskými puškami, minomety a granáty úspěšně kličkuje až do 21. května 1945. Tehdy ho během noční akce roty na noze zasáhnou střepiny z granátu. Neochrání ho ani neprůstřelná víra.

Místo aby sháněl pomoc, sám si ránu ošetří a trpělivě čeká pět hodin, než se k němu dostane dvojice vojáků s nosítky.

Pomozte jemu!

V průběhu cesty však musí trojice čelit japonskému útoku. Poté, co Doss spatří vážně zraněného vojáka, přepustí mu své místo na nosítkách. A zatímco čeká na návrat nosítek, zasáhne ho odstřelovač do ramene.

S otevřenou zlomeninou paže, kterou si zafixuje puškou coby dlahou, se následně plazí těžkým terénem téměř 300 metrů k polní ošetřovně. Ještě nikdy nebyl smrti tak blízko. Z jejích spárů se mu naštěstí podaří uniknout.

Přijde si pro něj až v roce 2006. Dva roky předtím je před Národním muzeem vlastenectví v Atlantě odhalena jeho socha.