V saském Stedingenu lidé v roce 1220 nechtějí platit církvi desátky, a nakonec si vykoledují, že na ně papež Řehoř IX. pošle v roce 1232 vojsko.
Rolníci se křižákům srdnatě postaví, a třebaže nemají takovou výzbroj jako nepřátelé, nakonec je v červnu 1233 porazí.
Křižákům se podaří vydrancovat pouze část Stedingenu a upálit několik rolníků. Pak jim nezbývá než ustoupit. Vítězství jim nepřinese ani další útok o měsíc později. I tentokrát odtáhnou s nepořízenou.
Rozzuřený papež Řehoř IX. (†1241) proto ještě v roce 1233 vydává bulu „Vox in Rama“.
V ní nepravdivě obviňuje stendigenské rolníky, že provozují obřady na uctění ďábla. „Jestliže nedostanou rozum a nevrátí se, plni pokory, je nutno použít nejpřísnějších opatření, neboť tam, kde nepomáhá léčení, je třeba jednat ohněm a mečem, shnilé maso musí být vyrváno,“ popisuje, jaký konec pro ně uchystal.
Jeho plamenné výzvy se setkají s ohlasem. Získává muže ochotné bojovat proti saským vzbouřencům.
Rolníci utopení v krvi
K rozhodující bitvě dojde 27. května 1234 u vesnice Altenesch v Dolním Sasku. Křižáci mají přesilu. Přesto se stedingenští vrhají odhodlaně do boje pod heslem„Lepší být mrtvý než se stát otrokem.“ V krvavé řežbě jsou ale poraženi.
Papež Řehoř IX. pak Stedingenen nechává osídlit novými osadníky a kostely a hřbitovy v okolí znovu vysvětit. Brémští arcibiskupové pořádají na památku vítězství nad kacíři procesí na místo bitvy.
Kdo v den výročí bojů u Altenesch daruje almužnu, dostane od kněze za odměnu odpustky hříchů na dobu 20 dní.
Kazetel mění názor
Stedingenské povstání ovšem zdaleka není posledním protestem proti výběru církevních daní v dějinách. K další velké vlně masakrů dojde například v 16. století v Německu.
Nespokojení sedláci sepisují 20. března 1525 v Memmingenu v bavorském Švábsku svoje požadavky na vrchnost. Jeden z článků textu „Dvanáct artikulů sedláků ve Švábsku“ věnují i sporným desátkům.
S řadou artikulí souhlasí i německý kazatel Martin Luther (1483–1546). Lavina selských bouří se šíří i do dalších částí Německa a změní se v sérii místních povstání. Luthera proto vrchnost nespravedlivě obviňuje, že je za šíření protestů odpovědný.
On to odmítá, a naopak se rázně postaví proti vzbouřencům. Dokonce sepisuje pojednání „proti lupičským a vražedným rotám rolníků“. Vojska vrchnosti, takzvaný Švábský svaz, nespokojence porazí až po sérii bitev v červnu roku 1525.
O zrušení se postará revoluce
Protesty v Německu, známé jako Velká selská válka, ale zatím nezmění postoj společnosti vůči desátkům. Přesto se i nadále objevují jejich odpůrci. Například angličtí kvakeři, náboženská sekta založená v 17. století. Stále ovšem jde jenom o osamocené hlasy proti církevní většině.
Mezi kritiky odevzdávání poplatků církvi patří i francouzský maršál Sébastien Le Prestre de Vauban (1633–1707), který v roce 1700 ve své knize „Královský desátek“ dokonce navrhuje zrušit nejenom desátky, ale úplně všechny daně a zavést jenom jednu jedinou.
Předznamená tím událost, která definitivně zasadí hřebíček do rakve desátkových daní, a to revoluci ve Francii roku 1789. Už v prvních srpnových dnech roku 1789, krátce po jejím vypuknutí, si revoluční dav vynutí vydání zákona, který desátky ruší.
Během 19. století potom od placení upouští i další nejenom evropské země.
