„Neřešte zdlouhavě problém, ale rozhodněte jej!,“ mluví v roce 1947 do duše svým podřízeným americký ministr zahraničí Marshall. Jako muž činu pomáhá svým energickým postojem nastartovat poválečnou obnovu Evropy.
Na amerického generála George Catletta Marshalla (1880–1959) čeká hned po příchodu na ministerstvo zahraničí v lednu 1947 spousta úkolů. Hned na začátku své ministerské kariéry vybírá tým poradců. Do čela Politického plánovacího štábu, který má připravit dlouhodobou vizi americké zahraniční politiky, jmenuje amerického diplomata George Frosta Kennana (1904–2005) s bohatými zkušenostmi z SSSR.
Kennan upozorňuje na ambice Sovětů. Ti se podle něho pokusí nejdříve o expanzi v zemích s nimi sousedících a později i v zemích západní Evropy prostřednictvím komunistických stran. Jeho analýzu situace v SSSR dostává na stůl i ministr a souhlasí s ním.
Prezident odmítá komunismus
„Musí být politikou Spojených států podporovat svobodné národy, které čelí pokusům o porobení ze strany ozbrojené menšiny nebo nátlaku zvenčí,“ prohlašuje skutečně 12. března 1947 americký prezident Harry Truman (1884–1972) před Kongresem.
Reakce na jeho projev jsou zdrženlivé, protože jeho předchůdce ve funkci Franklin Delano Roosevelt (1882–1945) se naopak snažil o spolupráci s SSSR. Trvá dlouhé tři měsíce, než Kongres přistoupí na jeho návrh. Ten se potom zapíše do dějin pod názvem „Trumanova doktrína“ snažící se zabránit dalšímu šíření komunismu.
Američané zařídí všechno
V březnu a dubnu 1947 probíhá v Moskvě konference o pomoci, které se Marshall účastní. Dohoda s Josifem Vissarionovičem Stalinem (1878–1953) není možná.
O situaci v poválečných okupačních zónách koluje vtip: „Sověti slibují všechno a nedají nic. Britové nic neslibují a také nic nedají. Američané také neslibují nic, ale dají všechno.“ Po návratu z konference, kterou Marshall považuje za neúspěch, si k sobě 29. dubna 1947 volá Kennana. „Do dvou týdnů vypracujte program pomoci Evropě,“ klade mu za úkol.
Už 6. května představuje první nástin americké pomoci Evropě a o více než dva týdny později. Na poradě 28. května 1947 se Marshall s ostatními dohodne, že nebude SSSR obviňovat z odpovědnosti za rozdělení Evropy. Plán vytvoří jako celoevropský a SSSR nabídnou účast v něm.
Washington nakupuje ve výprodeji
Nový plán okamžitě vzbuzuje v Evropě bouřlivý ohlas. Moskva si návrh vykládá po svém. „Washington si na základě výprodejních cen některých evropských zemí vymyslel plán na odkoupení celé evropské pevniny,“ píší noviny Pravda Ukrajiny 11. června 1947.
Molotov dostane 2. července od Stalina pokyn, že má vše odmítnout.
Když se v Paříži se 12. – 22. září 1947 scházejí zástupci evropských zemí a mapují své hospodářské potřeby, ruský komunista Andrej Ždanov (1896–1948) poznamenává, že plán je „pokusem o zotročení Evropy, vytvoření čtyřicátého devátého státu Ameriky (v roce 1947 má USA celkem 48 států – pozn. red.)“. Události přinášejí definitivní roztržku mezi Východem a Západem. Mezinárodní napětí houstne.
Trik na získání souhlasu
Prezident Truman svolává na 17. listopadu 1947 mimořádné zasedání amerického Senátu. Už od podzimu 1947 se přitom Marshall snaží prosazovat svůj Zákon o evropské obnově.
Nejdůležitější bitva ale začíná 8. ledna 1948 před zahraničním výborem Senátu. Ministr plánuje pomoc o maximální výši 17,8 miliard dolarů rozdělit do více částí a na prvních patnáct měsíců chce 6,8 miliard dolarů. Jenom díky tomuto rozdělení získá souhlas všech třinácti členů výboru.
Ve Sněmovně reprezentantů ale má ještě těžší pozici, dohadování se nakonec protáhne na sedm týdnů. Zasedání amerického Senátu schvaluje 14. března 1948 Marshallův plán 69 hlasy proti 17 hlasům, snižuje se ale první částka ze 6,8 miliard na 5,3 miliardy dolarů.
Poslední březnový den Sněmovna reprezentantů potvrzuje návrh jednomyslně. 3. dubna 1948 je jasné, že ministr Marshall má definitivní souhlas celého Kongresu. Uplynou pouhé dva týdny a z přístavu v americkém Galvestonu vyráží do Evropy nákladní loď John H. Quick. Veze prvních 9 tisíc tun pšenice.
