Malý Temüdžin dostává jméno podle vůdce jednoho sousedního tatarského kmene, zajatého jeho otcem Jesügejem, náčelníkem kmene Bodrdžiginů. Na svět přichází v roce 1162 v asijských stepích dnešní mongolské provincie Chentii.

Válečnému umění se budoucí mongolský vládce Čingischán (1162–1227) učí již od útlého věku. Legendy dokonce vyprávějí, že když ho matka porodila, chlapeček svíral v malé pěstičce krvavou hroudu.

Ta měla být symbolem válečné slávy, kterou později dobude. Oblast dnešního Mongolska neprožívá ve druhé polovině 12. století zrovna příjemné období. Neustále zde probíhají nějaké kmenové války.

Jihozápad ovládají Kerejté, východ patří Džurčenům a Tatarům, západ pro změnu Merkitům a Orkatům. Temüdžin se proto už jako malý hoch naučí zdatně zacházet s kombinovaným lukem.

Typická mongolská zbraň je vyrobená ze dřeva, šlach a rohů ovcí či koz chovaných ve zdejších stepích. Skládá se z několika vrstev, které se lepí na dřevěný základ. Vystřelený šíp doletí mnohem dál než v případě běžných luků.

Dosahuje rychlosti až 130 km/h a v ideálním případě probodne nepřítelovo brnění. Temüdžin pochopí obrovský význam této zbraně. A když bude později sestavovat svoji armádu, vsadí právě na lučištníky. Díky nim dosáhne ve válkách obrovských úspěchů.

Jeho muži dokážou z bezpečné vzdálenosti zasypávat nepřítele deštěm šípů, aniž by museli opustit koňské sedlo…

Travič mu zabije otce

Když nadaný střelec oslaví deváté narozeniny, otec ho zaslíbí dívce jménem Burtaj, dceři jednoho z vůdců sousedního mongolského kmene Ongirátů. „Běž, budeš žít s jejich rodinou,“ pošle chlapce pryč.

Temüdžinovi vůbec nevadí, že se stal obětí otcovy sňatkové politiky. Nedobrovolný odchod z domova bere jako možnost získat další zkušenosti. Jenže v rodině své nastávající moc dlouho nezůstane.

„Tvůj otec byl otráven,“ doručí mu brzy posel z jeho kmene smutnou zprávu. Temüdžin se rychle vrací zpátky domů. Ohavný čin spáchal kdosi ze závistivců, kterým vadilo Jesügejovo postavení. Jeho rodina nyní zůstala bez ochrany.

Získává si respekt

Temüdžin a jeho příbuzní odcházejí do odlehlé krajiny, kde se živí hlavně různými bobulemi a ořechy nebo drobnými zvířaty.

Chlapec se o ně pečlivě stará a postupně se mu podaří vrátit jim postavení, kterého si kdysi jako rodinní příslušníci kmenového náčelníka užívali. A to i díky schopnosti získávat si vlivné spojence.

K těm prvním patří kerejtský náčelník Togrilo Wangchán a Džamucha z kmene Džadžiratů. Právě s ním uzavře pokrevní bratrství, jež nikdy nic nerozdělí.

Alespoň tak to Mongolové vnímají – podobné přátelství se stává závazkem na celý život… Temüdžin roste do krásy a stává se z něj „vysoký, silný a zocelený mladý muž s pronikavýma zelenýma očima a dlouhým nazrzlým vousem,“ jak uvádí současný britský historik Simon Sebag Montefiore.

Je mu 16 let, když se konečně může oženit s Burtaj, dívkou, kterou mu vybral jeho otec. V té době už prokazuje vlastnosti budoucího vládce: inteligenci, vůdcovské schopnosti a zdatnost a statečnost vojáka. Buduje si početnou vojenskou družinu, v níž má velký respekt.