Lidé po několik tisíciletí používají k rozdělání ohně kámen, kterým křísnou o železo. Získat jiskru je velké umění. Teprve na konci 20. let 19. století se objevuje recept, jak rychleji a snadněji zapálit oheň. Novinka ale má jeden háček. Popálit se je snadné, protože zápalky jsou ztělesněním pekelné exploze!

Anglický lékárník a chemik John Walker (1781 – 1859) míchá roku 1827 ve své laboratoři ve Stocktonu dřívkem potaš s antimonem. Směs už je téměř jednolitá, jenom na konci klacíku je stále ještě veliká hrouda.

Ať dělá cokoli, nedaří se mu ji odstranit. Walker v jednu chvíli už neví kudy kam. Má vztek, že se mu nic nedaří, jak by chtěl, proto vytáhne dřívko ven z misky a mrskne jím o kamennou podlahu laboratoře.

Netuší, jaký poprask tím způsobí. Kousek od lékárníkovy nohy okamžitě vyšlehne vysoký plamen. John sotva stačí překvapeně uskočit. Rychle hasí vším, co má zrovna při ruce.

Nakonec vyjde z nechtěného a nepřipraveného pokusu naštěstí bez úhony, jenom jeho boty jsou ožehnuté.

Dávejte pozor, nebo uhoříte!

První šok z toho, že ho exploze mohla stát i život, brzy vystřídá chytrý nápad: „Bude to nevšední atrakce pro mé přátele.“ Každému, kdo nahlédne do jeho laboratoře, předvádí svůj ohňostroj. Vypadá to sice zajímavě, ale je to pěkně nebezpečné.

Většina návštěvníků uctivě přihlíží a neodváží se přiblížit k plamenům. Jediný, kdo se nebojí, je Samuel Jones. Chytí příležitost za pačesy a Walkera popíchne k další činnosti.

Provádějí pokusy a společně namíchají směs z chlorečnanu draselného, sirníku antimonového, gumy a škrobu. Do ní namáčejí dřívka. Skládají je do krabiček, v jedné je jich rovná stovka a jmenují se příznačně: Lucifers Matches. Zapalují se protažením mezi dvěma skelnými papíry.

Ďábelský vynález

Kouření se díky prvním zápalkám stává velice jednoduché a rychle se rozšiřuje mezi lidi. Ale objevují se dva problémy: sirky příšerně smrdí a navíc rychle třaskají jako ohňostroj. K bezpečnosti zapalování mají stále ještě hodně daleko. Co se s tím dá dělat?

Jedině označit krabičku varováním, že zápalky škodí zdraví. I tak se ale neočekávaným explozím nelze vyhnout.

Škrtání ve vězeňské cele

Zjednodušením jsou zápalky fosforové. Jejich vynálezcem je Johann Fridrich Kramerer z Ludwigshafenu, který roku 1832 křísl o stěnu cely, ve které byl odsouzen za účast v revoluci.

Navázal na francouzského lékaře Charlese Sauriu, jenž roku 1830 přidal do zápalné směsi bílý fosfor.

Díky němu odstranil nepříjemný zápach při hoření, ale způsobil úmrtí mnoha dělníků v továrnách a sebevrazi ho používali jako nejdostupnější jed.

Pokrok znamenal rok 1844, kdy Švéd Gustav Erik Pasch vytvořil zápalku s červeným fosforem, která byla mnohem bezpečnější.