Moderní komunikace dokáže mnohé, ale klobásu z Hlavního nádraží e-mailem prostě nepošlete. To umí jen potrubní pošta. A Praha ji ještě donedávna měla funkční. Může být i v dnešní době něčím „potrubka“ prospěšná?

Potrubní pošta v Praze už dávno překročila století své existence.

První linka, která propojovala Hlavní poštu v Jindřišské ulici s poštovním úřadem v dnešním domě u Rottů na Starém Městě byla otevřena již v roce 1887. Tato trasa byla později prodloužena až na Pražský Hrad, takže k ní získaly přístup i nejvyšší úřady.

Měřila více než pět kilometrů, zpočátku sloužila toliko pro účely pošty a od března roku 1899 pak začala sloužit i veřejnosti.

Skutečný boom zaznamenala pražská potrubní pošta v období první republiky. Do roku 1932 bylo postaveno mnoho dalších tras, prokličkovala se na Pohořelec, do Holešovic, na Smíchov, na Palmovku nebo až do Vršovic.

Vltavu „potrubka“ překonala v konstrukcích Mostu Legií, Mánesova mostu a Hlávkova mostu.

Celková délka potrubí neviditelné sítě potrubní pošty, položeného asi jeden metr pod povrchem, se rozrostla na úctyhodných 55 kilometrů. Kromě pošty ji využívaly i redakce novin nebo Československá tisková kancelář.

Ještě dnes jsou v mnoha redakcích strojovny pro potrubní poštu. Širší veřejnosti přestala „potrubka“ sloužit krátce po válce v roce 1945, nicméně sdělovací prostředky ji používaly nadále. Zejména jí putovaly zprávy z ČTK.

Základem každé potrubní pošty je pochopitelně potrubí, dále pak strojovna a pouzdro pro přepravu zásilek. Ocelové roury mají vnitřní průměr 6,5 centimetru, pouzdro je dlouhé 30 centimetrů a váží 3,5 kilogramu, tedy docela slušná střela.

Ze strojovny se do potrubí vhání vzduch a ten pak pod tlakem 0,5 atmosféry žene pouzdro k adresátovi, přičemž dosáhne rychlosti okolo 35 kilometrů za hodinu.

Samozřejmě se mnohokrát stalo, že pouzdro v potrubí uvízne. V takovém případě je k němu vysláno těžší pouzdro, které má za úkol cestu „prošťouchnout“ a linku zprovoznit. Pokud i tento způsob selže, nezbývá nic jiného, než potrubí vykopat a vyčistit ručně.

Potrubní pošta má mnoho způsobů využití. V době největší slávy se v ní přepravovaly nejen telegramy, ale i fotografie nebo i menší konstrukční vzorky. Pamětníci dodnes vzpomínají na případy, kdy si pošťáci mezi sebou posílali klobásu z Hlavního nádraží.

K adresátovi na druhém konci Prahy vždy dorazila ještě teplá. Zkuste si dnes poslat emailem párek v rohlíku…

Velkou devizou takového zařízení je rychlost a spolehlivost. Cesta pouzdra, například z Jindřišské ulice na Pražský Hrad, trvala pouhých sedm minut, to dnes nestihne ani ten nejrychlejší messenger, a zásilka dorazila tak, jak byla do pouzdra vložena.

Pneumatická přeprava pracuje s originálem a v reálném čase, tuto výhodu ji nemohou upřít ani největší zastánci moderních komunikačních technologií.

Ještě koncem 20. století byla pražská potrubní pošta relativně hodně vytížena a jedna zásilka křižovala druhou – měsíčně jich přepravila osm až devět tisíc.

Poplatek za provoz unikátní pošty odpovídá výši poplatku za telefonní linku, tedy paušál za připojení a platba za každé poslané pouzdro.

Pak bohužel přišel rok 2002 a s ním nejhorší záplavy v novodobé historii Prahy. Ty nešetřily nikoho a nic, ani potrubní poštu. Zatopena byla polovina všech podzemních strojoven a voda natekla i do potrubí. Od té doby je potrubní pošta mimo provoz.

Zároveň se kolem ní vystřídalo spousta zájemců, avšak do dnešních dnů jí zatím nikdo nezprovoznil…