Naprosto zásadním mezníkem v dějinách byla chvíle, kdy se člověk odvážil zasáhnout do lidského těla. A to nikoliv kvůli eliminaci protivníka, jak se ostatně děje dodnes, nýbrž naopak. Onen zásah měl být prostředkem k uzdravení.

Co dnes vypadá jako banalita, byť samozřejmě nepříjemná, to v minulosti mohlo mít osudové následky. Zlomenina nohy není nic, po čem by člověk toužil, avšak lékaři, sádra a klid na lůžku dokážou vše spravit.

Pravěký lovec takové možnosti samozřejmě neměl. A protože tehdejší tlupy lovců přecházely z místa na místo za potravou, člověk se nachodil více než dost.

Pokud měl někdo problémy s nohou, a nemuselo se jednat hned o zlomeninu, společenství na něj zpravidla nečekalo. Zůstal tak sám, navíc zraněný a jeho šance na přežití v nepřátelské divoké přírodě byly minimální.

V takovém případě mohla pomoci ještě jednoduchá dlaha. Už tento vynález ukazuje, že lidé i v dávných dobách byli všímaví a neuniklo jim, že zlomená kost po nějakém čase dokáže srůst. A postupně se pouštěli i do složitějších procedur.

Zřejmě nejstarším skutečným chirurgickým postupem je trepanace lebky. Leckoho při té představě zamrazí, ale svého času byla trepanace hojně rozšířeným nástrojem léčby.

Používala se nejen při zlomeninách lebky či bolestech hlavy, ale později i k vyléčení duševních nemocí. Ovšem fakt, že proražená lebka při psychických obtížích příliš nepomůže, asi málokoho překvapí.

Během mladší doby kamenné byla u zraněných trepanace takříkajíc na denním pořádku. Netřeba dodávat, že k ní docházelo za plného vědomí, jen některé národy zkoušely využít omamnou sílu rostlin.

Postupem času se předchůdci chirurgů naučili lebku otevírat tak, aniž by porušili okolí mozku. Jak ovšem tuto zkušenost získali, si můžeme snadno domyslet, cestu k ní lemovala spousta mrtvých a zmrzačených.

Dosud nejstarší nález lebky, na které jsou patrné stopy trepanace, pochází z období mezi lety 7300–6220 př. n. l. Nalezena byla na Ukrajině a od této chvíle se datují dějiny chirurgie.

Není bez zajímavosti, že trepanaci používali lidé různých kultur, které se nemohly vzájemně ovlivnit. A tak vedle východní Evropy její stopy nalezneme třeba i ve starověkém Peru, kde archeologové našli lebky dokonce s pěti otvory po trepanaci.

Římané při tomto postupu používali kovové nástroje, které později převzal i středověk. S rostoucí vzdělaností však začínalo některým lékařům docházet, jak je trepanace nebezpečná.

Například německý chirurg Johann Dieffenbach (1792–1847) o trepanaci napsal: „Ve většině případů je to bezpečný prostředek, jak nemocného přivést na onen svět.“ Pochybnosti o její účinnosti se však objevovaly již mnohem dříve.

Vyspělá sumerská civilizace žijící mezi řekami Eufrat a Tigris již některé chirurgické postupy znala.

Z 30 000 hliněných tabulek, které byly v Mezopotámii objeveny, se přibližně 800 zabývá lékařskou tematikou, dokonce zde nalezneme historicky první lékařský předpis.

Sumerové vyvinuli některé lékařské techniky, používali měděné nástroje se zostřeným obsidiánem připomínající moderní skalpely, trepany a další.

Kodex vládce Chammurapiho obsahuje zvláštní právní předpisy, které upravovaly odměňování tehdejších chirurgů, stejně jako odškodnění obětí profesní nedbalosti.

První zlaté období zažila chirurgie ve starém Egyptě. Nález dolní čelist se dvěma otvory pod kořeny první stoličky, datované přibližně do roku 2750 př. n. l., ukazuje na cílenou drenáž zaníceného zubu.

Ostatně egyptští zubaři si užili své i s panovníky, faraon Ramesse II. (1279–1213 př. n. l.) měl problémy se svým chrupem neustále. Tzv. papyrus Edwina Smithe, datovaný kolem roku 1600 př. n.

l., je nejstarším známým chirurgickým textem. Je v něm zachyceno řešení 48 chirurgických případů.

Místní lékaři byli ovlivněni Nilem a lidskou fyziologii vnímali podobně jako Nil a jeho systém kanálů.

Když se, podobně jako u Nilu, vyskytly poruchy nebo nepravidelnosti vyplývající z nedostatečnosti (sucho), nebo naopak nadbytečnosti (povodně), znamenalo to pro tělo problémy.

Budoucí lékaři studovali v Egyptě v chrámových školách a před uvedením do reálného pracovního života museli absolvovat povinnou praxi. Samotné studium bylo završené zkouškou praktických a teoretických poznatků získaných během studií.

Lékař neskládal zkoušku jen z vědomostí o lidském těle, ale i z léčebných postupů nebo z přípravy léků a léčiv. Tehdejší lékaři tedy byli zároveň i lékárníky.

Kult krásy není výmyslem moderní doby. Plastičtí chirurgové existovali již ve starém Egyptě. Samozřejmě, že ne v takové míře jako v současnosti.

Jen v roce 2013 bylo po celém světě provedeno 23 milionů operací, ze kterých bylo nejvíce (přes pět milionů) zákroků na vyhlazení vrásek, dále následovaly kolagenové injekce, zvětšení prsou, liposukce, úpravy víček či laserové terapie vlasů.

To staří Egypťané spíše jen narovnávali nos či uši. Do složitějších operací se přece jen nepouštěli.

Již zde padla zmínka o starověké Indii. Právě zde kolem roku 400 př. n. l. žil učenec a lékař jménem Susrutha. Právě on by mohl být považován za jakéhosi otce chirurgie.

Jeho spisy pod souhrnným názvem Sushruta samhita obsahují ve 184 kapitolách popisy 1120 chorob, 700 léčivých rostlin a také 64 přípravků z minerálních pramenů.

Co se týče chirurgie, Susrutha zvládl i operaci kýly, odstranění cizích předmětů z těla nebo léčbu hemeroidů. Indičtí chirurgové uměli rovněž vyjmout kameny z močového měchýře.

I v Indii si na své přišli plastičtí chirurgové, kteří se podobně jako jejich kolegové v Egyptě věnovali rekonstrukcím nosů a uší. Odstranění těchto orgánů bylo totiž v Indii celkem běžným trestem.

Operace probíhaly i ve starověkém Řecku a Římě. Byly léčeny otevřené i zavřené zlomeniny, kýly, píštěle, hemoroidy, křečové žíly… Tehdejší lékaři popsali i různé postupy zastavení krvácení. Řecký lékař Asklepios (13. století př. n.

l.) popsal punkci břicha nebo tracheotomii. Aulus Cornelius Celsus (25 př. n. l.–50 n. l.) pak léčil krvácení opichy a podvázáním cév.

Velmi dobré úrovně dosáhla chirurgie i v původních amerických kulturách. Inkové i jejich předchůdci používali při operacích kovových nástrojů, například kleští. I oni zvládali řadu zákroků, kromě zmiňované trepanace, to byla například amputace či různé výřezy.

Zatímco v současnosti patří chirurgie mezi nejrespektovanější lékařské obory, v minulosti tomu vždy tak nebylo. Spíše naopak! Chirurgie byla považována za cosi podřadného, ba nečistého.

Vystudovaní lékaři se v antice i ve středověku zabývali spíše diagnostikou a neinvazivní léčbou.

Už řecký lékař Hippokratés (460 – 377(?) př. n. l.) před chirurgickými postupy varuje. V textu jeho přísahy se pravilo: „Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, kdo trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“

Samotným chirurgickým úkonům se měli věnovat spíše řemeslníci. A tak, když bylo potřeba vytrhnout zub, šlo se ke kováři. Chirurgickou praxi prováděli i lazebníci a tzv. ranhojiči. Ranhojiči nebyli klasičtí lékaři, nacházeli se o několik úrovní pod nimi.

V podstatě by se jejich práce dala přirovnat k ošetřovatelům. Mezi jejich nejčastější zákroky patřila amputace končetin, takže nejvíce práce měli, jak to tak bývá, během válek.

Jedním z ranhojičů byl Ambrois Paré (1510–1590), který studoval staré egyptské spisy, a znovu tak světu představil zapomenuté metody podvazování cév u amputovaných končetin.

Ona sama amputace je dosti drastickým zákrokem, a aby člověk při ní nevykrvácel, byl pahýl pálen v ohni či koupán v rozžhaveném oleji.

Paré formuloval pět důvodů pro provedení operace:

„Odstranit to, co je nadbytečné, vrátit zpět to, co bylo dislokováno, oddělit to, co bylo spojené, spojit to, co bylo rozdělené a opravit vrozené vady.“ Paré mimo jiné sestrojil i jednoduché umělé končetiny či zuby.

Přestože se nakonec stal služebníkem královského dvora, doboví lékaři na něj hleděli s despektem.

Ač to zní šíleně, ale stále je řeč o době, kdy se veškeré zákroky prováděly při plném vědomí pacienta. Až v 19. století přicházejí na scénu anestetika v podobě éteru nebo chloroformu.

To umožnilo provádění i rozsáhlejších operačních výkonů, trvajících delší dobu, které byly do té doby jen stěží proveditelné pro bolest nemocného při výkonu.

Dalším pokrokem, který umožnil vznik chirurgie, tak jak ji známe dnes, bylo zavedení opatření, zabraňujícím vzniku pooperační infekce, které dnes shrnujeme pod pojmy asepse (mytí rukou roztokem chloridu vápna) a antisepse.

Hygiena bývala do té doby na mizerné úrovni, a i když pacient operační zákrok přežil, osudnou se mu často stala pooperační infekce.

V té době se chirurgie stávala již uznávaným oborem. Však také zachraňovala stále více životů a na operačních stolech se umíralo méně a méně. Zásluhu na tom měl především vědecký pokrok.

Na počátku 20. století to byl mimo jiné objev krevních skupin. Na antibiotika se však muselo ještě posečkat.

Penicilin popsal Alexander Fleming sice již v roce 1929, ale teprve během druhé světové války se vynaložilo dostatek prostředků do výzkumu a rafinace této látky, aby mohla být užita v klinické praxi.

Důvodem bylo množství infikovaných poranění, jejichž léčba penicilinem byla oproti dřívějšku nezvykle úspěšná. Později se objevily i další druhy antibiotik, které medicínu posunuly zas o notný kus dále.

Do hry se postupně vracela plastická chirurgie. V říjnu 1814 úspěšně operoval britský lékař Joseph Carpue důstojníka, který přišel o nos v důsledku otravy rtutí.

Carpue (1764–1846) strávil 20 let v Indii, kde se učil o tamních starodávných metodách plastické chirurgie. Označení plastická chirurgie se objevuje ve 30. letech 19. století a tento obor se více začíná v souvislosti s používáním anestetik.

První plastická operace ňadra se uskutečnila už v roce 1895. Provedl ji německý chirurg a rodák z Trutnova Vincenz Czerny. Pacientkou byla jednačtyřicetiletá žena s defektem prsu. To bylo vyplněno tukem odebraným z nezhoubného nádoru na jejích zádech.

Za zakladatele moderní plastické chirurgie je pokládán novozélandský chirurg Harold Gillies (1882–1960). Ten vyvinul množství technik moderní plastické chirurgie, když pečoval o vojáky s obličeji znetvořenými válečným zraněním.

V roce 1946 potom provedl Gillies první operaci, při níž přeoperoval ženu na muže.

Možná nezasloužené synonymum pro plastickou chirurgii silikon se začíná používat od šedesátých let.

A jedním z nejúspěšnějších současných plastických chirurgů, který má za sebou i transplantace obličeje, je na americké půdě působící Čech Bohdan Pomahač.

Starodávní chirurgové by asi zírali, kdyby měli možnost spatřit moderní operační sály, přístroje i techniky. Nevěřícně by hlavou kroutili nad tím, že operace nevede jen člověk ale i robot.

Lékaři dnes zvládají složité operace i těch nejcitlivějších a nejdůležitějších orgánů. Každopádně nebýt pionýrů chirurgie, kdo ví, na jaké úrovni by současná medicína byla.