Píše se rok 1964, když si malý rtuťovitý mužík nasadí kulatou četnickou čepici a v 50 letech dokořán rozrazí dveře mezi francouzskou hereckou elitu. Svůj nevyčerpatelný gejzír grimas předvede od té chvíle publiku s úspěchem ještě mnohokrát.

Ve vzpomínkách se přitom vrací do hubených let, ve kterých se snažil uplatnit u filmu, a ještě dál, do okamžiků, kdy střídal zaměstnání jako ponožky a po večerech za mrzký výdělek usedal za piano v zakouřených barech a tančírnách… Je to už 102 let, co se na pařížském předměstí Courbevoie na své rodiče, neúspěšného španělského advokáta Carlose Louise de Funèse de Galarzu (1871–1934) a jeho ženu Leonor (1878–1957), poprvé usměje syn Louis (1914–1983).

Nezdárný student

Ovace sbírá, jen co se naučí stát na nohou. Zdařilými imitacemi prodavačů z blízkého tržiště baví na zaprášeném dvorku za domem rodiče, oba starší sourozence i přátele. Je to jeden z mála humorných momentů jinak smutné doby, poznamenané prvním světovým válečným konfliktem. Ve škole nijak neexceluje, zato v průšvizích je přeborníkem. Na přísném penzionátu v Coulommier stráví za své šaškárny mnoho hodin na hanbě s rukama za hlavou. Když však zhasne světlo, výraz klauna nahradí slzy kanoucí z jeho očí steskem po domově. Jelikož místní gymnázium nezanechá na Louisi žádné viditelné stopy, pošle ho otec vyučit se řemeslu. Má se, stejně jako jeho starší bratr, stát kožešníkem. V momentě, kdy z dlouhé chvíle prakem zastřelí kanárka ředitele učiliště, je donucen jít o dům dál. Z fotografické a filmové školy je pro změnu vypakován za žhářství. Osudnou se mu stane petarda, vhozená do fotografické laboratoře. Se stejnou intenzitou jako školy střídá i zaměstnání. Neslavně končí jeho pokusy stát se průmyslovým kreslířem, aranžérem či účetním. Nakonec si v zoufalém souboji s nepřízní osudu vzpomene na svůj starý koníček – klavír.

 Talentovaný pianista

Od konce 30. let tak jeho hbité ruce pro obveselení rozjařených hostů barů, tančíren a kabaretů neúnavně kmitají po černobílých klapkách, často až do svítání. O slušném živobytí si může nechat jen zdát. Útlý honorář stačí pokrýt jen základní potřeby. Už navíc neživí jen sebe, ale i manželku Germaine (1915–2011) a posléze i prvorozeného syna Daniela (*1937). Chudé manželství se však po šesti letech rozpadne. Nejčastější Funèsovou štací je bar Horizont na Montmartru. Je to vyčerpávající dvanáctihodinová šichta, při níž si Louis nesmí dojít ani na záchod. Přesto právě tady si prvně uvědomí, že způsob, jakým na piano hraje, přitahuje publikum mnohdy více než samotná hudba. Jeho grimasy, tiky, způsob, jakým špulí rty nebo zvedá obočí, u hostů slaví takový úspěch, že se před třicítkou rozhodne přihlásit do hereckého kurzu slavného René Simona (1898–1971). K pianu se sice poté ještě na skok vrátí, po druhé světové válce se však divadlo stane jeho nerozlučným společníkem. A nejen divadlo. Záhy objeví i kameru a rychle i to, co všechno před ní lze provádět. Než však kamera objeví jeho, uběhne 20 let. 

Malý herec malých rolí

Během nich se Funès v hledáčku kamery zpočátku sotva míhá. Zřídkakdy se dostane ke slovu, a když se tak stane, většinou jen přihrává repliky slavnějším kolegům. Jeho první filmová role trvá v roce 1946 pouhých 40 vteřin. Jen od roku 1946 do počátku roku 1955 se na plátně v podobných miniroličkách objeví více než 75krát. Když se ho v roce 1973 jeden z novinářů zeptá, zda je pravda, že natočil více než sto filmů, jen se hořce pousměje: „Nenatočil jsem sto filmů, natáčel jsem ve sto filmech. To je rozdíl. V tomhle součtu jsou filmy, ve kterých jsem jen otvíral dveře, to bylo všechno. Existovala spousta filmů, v nichž byly nějaké dveře, které bylo třeba otevřít.“ Každou, byť sebemenší příležitost však bere smrtelně vážně. Je profesionál každým coulem. A zprvu krátká angažmá u filmu se prodlužují. Úspěch si však zatím dává načas. Nejprve se v roce 1959 dostaví na divadelní prkna, v podobě bláznivé komedie Oskar, která z Louise Funèse udělá vycházející hvězdu. Ta se naplno rozzáří o pět let později ve francouzském přímořském letovisku Saint–Tropez. Sem režisér Jean Girault (1924–1982) na počátku svého nového filmu převelí neurotického četníka Ludovica Cruchota. Ten udělá z Funèse hvězdu první velikosti. Dvě desítky let opomíjený herec najednou neví, kam dřív skočit. Jeho filmy lámou rekordy, a to navzdory kritice, které malý, plešatý, nervní mužíček zrovna do oka nepadne. Ostatně stejně jako některým svým kolegům. Vydržet s ním na place totiž není vždy snadné.

Malý herec velkých rolí

Ve stejný rok jako Četník ze Saint–Tropez odstartuje i další komediální série – Fantomas. Její natáčení svede Funèse dohromady s Jeanem Maraisem (1913–1998). Zatímco na plátně tahají za jedno lano, ve skutečnosti nemůže Marais svého hereckého partnera vystát: „Jeho talent je založen na špatné náladě. Nemám takové lidi rád. Se mnou se do opravdového konfliktu nikdy nedostal, ale na ostatní, kteří hráli malé role, byl protivný, a to ještě vážím slova. Nikdy jsem nepochopil, jak se tento herec druhořadých rolí mohl vyhoupnout mezi hvězdy.“ Louisovo chování pramení z touhy udržet se na vrcholu. Dobře ví, jak dlouho trvalo, než se na něj vyškrábal, a za žádnou cenu nehodlá spadnout zpátky dolů. Chce být obletovanou hvězdou každého filmu se vším všudy. Nesnese, aby ho někdo zastínil. „Otec byl perfekcionista. Když někdo nevydal ze sebe všecko na sto procent, následoval výbuch a dokázal se chovat jako diktátor. Náladový a temperamentní člověk, ale dokázal i sedět hodiny vážný a mlčky ve své kanceláři,“ vzpomíná jeho syn Olivier (*1949). 

Milovník růží

Zatímco Marais sleduje Funèsovo chování se zatnutými zuby, jiný herecký velikán Jean Gabin (1904–1976), který s ním vytvoří hlavní tandem ve filmu Tetovaný, jím při natáčení pohrdá naprosto otevřeně: „Řekněte mi, až si ten šašek dá dohromady to svoje komické číslo.“ Jeden z mála kolegů z branže, který se o Louisi nevyjadřuje s despektem, je tak jeho kolega z „Četníka“ Michel Galabru (1922–2016): „Byl to milý a příjemný člověk. Opravdový přítel a kamarád.“ V roce 1975 se Funèsovo tělo poprvé vzepře zběsilému tempu, s jakým se vrhá do nových a nových projektů. Prodělaný dvojitý infarkt výrazně zabrzdí jeho umělecké aktivity. Klid hledá za vysokou branou zámku Clermont na Loiře nedaleko Nantes v péči druhé manželky Jeanne (1914–2015) a v obklopení milovaných růží. Podaří se mu dokonce vyšlechtit svou vlastní odrůdu nesoucí jeho jméno. Hrozba dalšího srdečního záchvatu nad ním však stále visí jako hrozivý vykřičník. Před natáčením filmu Křidýlko nebo stehýnko ho nechce pojistit žádná pojišťovna. Snaží se šetřit, role nerudných, cholerických vzteklounů mu však na klidu příliš nepřidávají.

Já umřu!

V roce 1982 naposledy obléká četnickou uniformu. Ví, že scénář šestého dílu s názvem Četník a četnice nestojí za nic, přesto se podvolí. Už to však není on. Má propadlé tváře, jeho gesta jsou ztěžklá a pomalá. Hraní ho přestalo bavit. Naučené repliky pronáší bez dřívější energie, čas mezi záběry tráví stranou kolegů, uzavřený do sebe. Po natáčení se zavře na Clermontu a čeká… na smrt. Ta přijde ve čtvrtek 27. ledna 1983. Odpoledne stráví Louis de Funès odpočinkem. Povečeří pár kousků ovoce, převlékne se do pyžama a jde si lehnout. Po osmé hodině ho probudí palčivá bolest. V transu je celé tělo. „To není možné, já umřu!“ stačí ještě vykřiknout. Před očima mu v tu chvíli běží celý život. V půl deváté večer se jeho osmašedesátileté srdce zastaví. Navždycky.