Přemysl Otakar II., pozdější český král, postoupí roku 1249 moravskou ves Mikulov se vším, co k ní patří, vlivnému rakouskému šlechtici Jindřichovi z Lichtenštejna.

Od této chvíle si rod, pojmenovaný podle drahokamu a s kořeny sahajícími až do 1. poloviny 12. století, tvrdě hájí své moravské zájmy.

Císařský rada, evangelík Hartman II. z Lichtenštejna (1544 – 1585) dobře ví, co chce, když v roce 1580 odmítne „v zájmu dolnorakousko-moravské koncentrace majetku“ převzít hornorakouský Steyregg, který patřil jedné z vymřelých větví rodu Lichtenštejnů.

Hornorakouské panství raději prodá a chytře soustřeďuje svoji pozornost na Moravu, kde vlastní velká území včetně Lednice a Valtic, které se už před 20 lety staly jeho rodovým sídlem.

Nenáviděný soudce povstalců

Výchovu sice dostává Karel I. z Lichtenštejna (1569 – 1627) na bratrské škole v Ivančicích a dokonce se přátelí s Karlem ze Žerotína, ale v roce 1599 převléká kabát. Přestupuje ke katolíkům, protože je to pro něho výhodnější.

Jako rádce císaře Rudolfa II. (1552 – 1612) sklízí v roce 1608 za své zásluhy odměnu v podobě knížecího titulu. Potom ale spřádá intriky a nahrává spíše zájmům Rudolfova bratra Matyáše (1557 – 1619). Vyplatí se mu držet se přísně katolické linie.

Za to, že se během stavovského povstání přikloní na stranu císaře Ferdinanda II. (1578 – 1637), dostává funkci místodržícího. Jeho úkolem je potrestat po bitvě na Bílé hoře viníky povstání. Od Čechů si za to vyslouží nenávist.

Zakladatel hrobky

Podle dohody o nástupnictví uzavřené roku 1606 bratry Karlem, Maxmiliánem z Lichtenštejna (1578 – 1643) a Gundakarem se stává rodovým vládcem vždy nejstarší syn z větve vlastnící Valtice.

Ani mladší Maxmilián ale naštěstí neostrouhá. I on se stane katolíkem. Připadnou mu dolnorakouské statky Ranšpurk a Cahnov. Sám se věnuje vojenské dráze, arcivévoda Matyáš ho roku 1608 jmenuje svým nejvyšším zbrojířem.

Vojenské schopnosti prokáže i v bitvě na Bílé hoře a nakonec to v letech 1638 – 1644 dotáhne až k hodnosti polního maršálka a velitele pevnosti Ráb v Uhrách.

Hádá se s architekty

Skvostnou podobu dostává valtické a lednické panství za vlády Karla Eusebia z Lichtenštejna (1611 – 1684). V letech 1639 – 1641 vojevůdce ve Slezsku, ale především milovník architektury raději cestuje, než by se věnoval pletichám a politice.

Nechává barokně přestavět obě dvě rezidence – Valtice i Lednici. Architektům zdatně mluví do řemesla, třeba s Giovannim Tencallem se o podobě přestaveb dohaduje tak často, že oba spolupráci raději ukončí.

Navíc v roce 1638 přikoupí břeclavské panství (rod vlastní od roku 1613 opavské a od roku 1623 také krnovské vévodství).

Rozšiřuje teritorium

Nečekané rozšíření rodových panství provede Hans Adam I. z Lichtenštejna (1657 – 1712), který v roce 1699 úspěšně získává říšská panství na břehu Rýna:

Schellenberg a v roce 1712 také Vaduz, základ budoucího Lichtenštejnska, 343. státečku Svaté říše římské. Hans hledá inspiraci v italském umění, vytváří základy bohatých rodových sbírek.

Protože ale ani jeden z jeho synů nemá další děti, lichtenštejnská knížecí panovnická linie nakonec přejde na potomky z Gundakarovy větve.