Objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 rozpoutá touhu po nových dobrodružstvích. Všichni hltají jeho zprávy o fantastickém bohatství, které skrývá Nový svět. Španělský král Ferdinand II. Aragonský (1452-1516) Kolumbovi zcela uvěří, že: „Bůh mi ukáže to zázračné místo, kde se rodí zlato.“
Španělsko si za vlády Karla V. (1500-1558) vybudovalo nadvládu nad novým územím. Conquistadoři, španělští vojáci, vyráželi na počátku 16. století dobývat jihoamerický kontinent.
Každý z nich dříve či později uslyšel prastarou indiánskou pověst o zemi zvané Eldorádo: „Za horami a řekami, skryté v džunglích, leží království bohaté na smaragdy a zlato. Jeho král se každý večer svlékne.
Poddaní potřou jeho tělo vonným olejem a posypou zlatým práškem od špiček prstů až po urozené čelo. Třpytí se jako samo Slunce. Na voru pluje po jezeře doprostřed ostrova. Tam obětuje bohům.
K jezeru přicházejí poutníci, aby vzdali hold králi a obětovali bohům zlaté šperky a smaragdy.“
Když se ale Evropané vyptávají na směr cesty, Indiáni netrpělivě a neurčitě mávnou rukou: „Tam, daleko za obzorem, leží zlatá země.“ Více se od nich nikdo nedozvěděl. Skutečnou polohu bájného jezera proto mohli jenom hádat.
Někdo si myslel, že jde o Kolumbijské jezero Guatavita, jiní ho umisťovali do Peru.
Dobyvační bohové
Mnozí skutečně získali podivuhodné poklady. Hernand Cortéz (1485-1547) vyplul roku 1519 z Kuby. Velel jedenácti lodím s šesti sty muži.
Aztécký král Montezuma mu na uvítanou přinesl zlaté kolo s mnoha obrázky, připomínající Slunce a helmici naplněnou po okraj zlatem. Aztékové dary pečlivě vybrali, Španěle totiž považovali za bohy. Ti se ale podle toho rozhodně nechovají. Právě naopak, podrobují si území a ničí ostošest co jim přijde pod ruku.
Do víru občanské války Inků se hned po vylodění v Peru dostal Francisco Pizarro (1471-1541). Využil proto situace a zajal inckého náčelníka Atahualpu.
Výměnou za jeho propuštění chtěl roku 1530 místnost naplněnou zlatem, kam až dosáhne natažená ruka dospělého muže. Jeho požadavek je splněn. Inkové nosí celé týdny do místnosti zlaté předměty: vázy, podnosy, ozdoby ve tvaru zvířat a rostlin.
Pizarra ale změní názor: „Naše dohoda zněla tak, že místnost má být vyplněna kompaktním zlatem, ne dutými předměty.“ Inckým kovářům nezbývá než poslechnout. Zlato přetavují na pruty déle než měsíc.
Chile a Venezuela padnou na dluhy
Španělské dobyvatelské galeony vyplouvaly v 1. polovině 16. století jedna za druhou. Posádky vyrážely s přesvědčením o své pravdě. Jejich bůh a vidění světa je jediné správné. Považovaly proto za svoji povinnost dobýt nové světy a vnutit jim své přesvědčení. Okouzlení exotikou dalekých zemí a národů?
Kdepak, to vidina bohatství je žene. Rvačka o žlutý kov nabrala na intenzitě. Jižní Amerika se stala kolonií. Španělský král Karel V. se projevuje jako dobrý obchodník a chce využít nevšední příležitosti.
Když mu šlo roku 1519 po smrti Maxmiliána I. o získání císařského trůnu Svaté říše římské, nenechal nic náhodě. Hlasy kurfiřtů si jednoduše zaplatil. Dluží proto doslova každému, na koho se podívá. Vyřešit zapeklitou situaci mu pomohou dobytá území.
Přijít na několik let o zisk z nových teritorií je pro něj mnohem jednodušší než splácet hotovými penězi. Svým věřitelům proto štědře nabízí: rodině Fuggerrů nehostinné Chile a argentinskou Patagonii, bankéřům Welserům o něco lákavější Venezuelu. Ti mu na oplátku slibují, že území osídlí a prozkoumají.
Proudy vod ho neodradí
Zlákat na dalekou cestu se nechal i Georg Hohermuth von Speyr (+1540). Stal se druhým Welserovským guvernérem Venezuely, následovníkem Ambrosia Alfingera.
Na svoji životní výpravu se vydává roku 1535. Doma nechává manželku. „Vrátím se brzy a přivezu takové množství zlata, o kterém se vám ani nesnilo“, slibuje před odplutím. Marnivá žena se už vidí ověšena šperky.
Na východ od And, kudy se Georg vydal, tehdy žádné cesty neexistovaly. Jít savanou nebo hustým, takřka neproniknutelným porostem je strašně namáhavé, prodírat se pralesem prakticky nemožné a velehory jsou přímo vražednou překážkou.
Speyr se svými muži putoval povodím řek Apure a Meta. Výprava se potýkala s několik měsíců trvajícími záplavami.
Procházeli tekoucí masou, která s sebou odnášela vše, co jí stálo v cestě. Kdyby Hohermuth tušil, že deštivá období prožije na své cestě celkem tři, asi by to vzdal hned na začátku. Už první z nich mu totiž dalo pěkně zabrat.
V těch nejhorších chvílích ho ale přes nepřízeň přírody a počasí přenesla touha po oslnivé záři kovu.
Porážka před cílem
Svítat na lepší časy začíná 15. srpna 1536, kdy dorazí do indiánské vesnice, pojmenované už minulými výpravami Nanebevzetí Panny Marie. Obyvatelé jsou poměrně přátelští. Výprava doplňuje zásoby.
Indiáni ochotně ukazují směr, kde je prý možné nalézt kýžené bohatství. To všechny povzbudí. Pokračují ve své pouti. Ještě dvakrát se po skočení dešťů vydávají znovu do hor. Slíbené bohatství ale stále nikde. Lhali jim Indiáni?
Na konci roku 1537 se probijí se až na hranici říše Čibčů, kteří uctívali Slunce, a zlato bylo jejich oblíbeným kovem. Dojít až k jezeru Guatavita se jim však nepodařilo. Na úpatí kolumbijského Východního pohoří se ocitli na konci svých sil.
Po téměř čtyři roky trvající strastiplné cestě se 27. května 1538 vrátili zpět do města Cora, odkud vyšli. Speyr sčítá ztráty. Jsou katastrofální. Z mužů jich zbyla pětina – nemocných a zcela vysílených trosek. Koně žádné.
Zbraně, které jim po všech útrapách zůstaly – šedesát hákovnic a dvacet kuší, jsou totálně zničené. Přitom chyběl jenom malinký kousek! Snad ještě víc tehdy už zoufalé odvahy, nebo šťastná náhoda…
Zůstává tajemství skryto?
Anglický cestovatel a básník Walter Raleigh (1552-1618) říká: „Skvostné El Dorado se střechami ze zlata!
Stíny, ke kterým se upíná – přes všechna nebezpečenství, přes vrtkavou náklonnost Štěstěny – nezdolná naděje mnoha mužů, která nikdy neochabne.“
Není divu. Někteří dobrodruzi jsou dodnes přesvědčeni, že kdyby se jezero Guatavita vysušilo, na jeho dně najdeme překvapení.
