Vášnivý lovec a milovník žen. Leonid Iljič Brežněv (1906–1982) se po Stalinovi se stal druhým nejdéle sloužícím generálním tajemníkem sovětské komunistické strany.
Do historie se Brežněv zapsal érou uvolňovaní napětí v 70. letech, ale také invazemi do Československa a Afghánistánu.
Asi málokterý cizí státník navštívil naši zemi tolikrát jako právě Brežněv. Svým způsobem na Československo trpěl. Husák, Biľak a spol. zde pro něj pořádali hony a udělali pro něj vše, co mu na očích viděli.
Podle svých slov se v Československu Brežněv cítil šťastný. Poprvé zde byl už během bojů proti nacistickému Německu, kdy v Poličce působil jako náčelník politického oddělení 18. armády. Jako vůdce SSSR navštívil Československo třináctkrát.
Potomek Rusů, kteří své štěstí hledali v úrodné černozemi Ukrajiny, se narodil ve městě Kamjanske u Dněpropetrovsku. Byl jedním z těch, kterým Stalinovy čistky otevřely cestu ke stranické kariéře.
Členem komunistické strany se stal v roce 1931 a již před válkou působil na Ukrajině jako významný funkcionář.
Během války to dotáhl do hodnosti generálmajora. Spolehlivý, politicky aktivní, tak znělo jeho hodnocení od nadřízených. Ke konci svého života si jej oblíbil i Stalin a přezdíval mu kvůli jeho působení v Moldávii „Krásný Moldavan“.
Po Stalinově smrti si jej všiml Stalinův nástupce Nikita Chruščov a vytáhl ho ještě výš. V té době Chruščov netušil, že se mu tento tah jednou vymstí. Z Brežněva se postupně stal tajemník ukrajinské, moldavské a kazašské komunistické strany.
Jeho největší devíza byla v tom, že uměl hrát roli prostředníka při konfliktech uvnitř strany, a přitom budil dojem člověka bez ambicí.
Nic neměnit, neinovovat, s ničím nehýbat, jen se opřít o aparát, to bylo jeho krédo. V roce 1964 proběhl vnitrostranický převrat a dosavadní šéf strany Chruščov byl sesazen.
Spiklenci se shodli na Brežněvovi jako na kompromisním kandidátovi, který nebude nikomu vadit. Brežněv nakonec ve funkci zůstal osmnáct let. Za jeho éry se funkcionáři v podstatě neměnili, odcházeli pouze přirozenou cestou.
Stabilita kádrů byla Brežněvovi nadevše, odměnou za to mu byla jejich loajalita.
Za jeho vlády se prohloubila stagnace sovětské ekonomiky, přičemž SSSR pokračoval ve zbrojení. Patří k ní také takzvaná Brežněvova doktrína, která přisuzovala Moskvě právo zasahovat v jiných státech východního bloku při „obraně socialismu“.
Výsledkem byl rok 1968 v Československu a vpád Sovětů do Afghánistánu v roce 1979. Dodnes řada Rusů na Brežněvovu éru vzpomíná s nostalgií, ovšem relativní dostatek za jeho vlády byl způsoben především gigantickým prohlubováním vnitřního dluhu.
Konec jeho vlády připomínal špatnou tragikomedii. Postupující nemoc ho oslabila a pomalu se stával nesvéprávným. Při jedné z návštěv v Československu ochranka na poslední chvíli zabránila tomu, aby při prohlídce jedné ze stanic metra spadl přímo do kolejiště.
O všem zásadním v té době rozhodovali ministři zahraničí a obrany Andrej Gromyko (1909–1989) a Dmitrij Ustinov (1908–1984) a šéf KGB Jurij Andropov (1914–1984).
Brežněv zemřel na své lovecké chatě v Zavidovu u Moskvy v noci z 9. na 10. listopad 1982. Zůstala po něm rozsáhlá sbírka automobilů, vzpomínky na vášnivé polibky s jinými komunisty a stovky vyznamenání, která si rád připínal na svou širokou hruď.
