„Zbabělci. Zrádci!“ soptí Che Guevara na všechny strany. Právě se dozvěděl, že se Sověti rozhodli přijmout americké ultimátum a stáhnou z Kuby své zbraně. Z ukončení karibské krize, kdy světu dosud vůbec nejreálněji hrozila jaderná světová válka, nemá vůbec radost.

Tohle mocnosti zaštiťující se zájmy světového proletariátu nezapomene.

Kdyby bylo po jeho, svět by se pravděpodobně proměnil v postapokalyptickou pustinu s miliony mrtvých. Řeč je o původem argentinském revolucionáři Che Guevarovi (1928–1967), který se proslaví především coby vůdce kubánských guerilových vojsk.

Vystudovaný lékař se již v mládí vzhlédne v idejích marxismu, takže když se mu naskytne možnost připojit se k ozbrojenému hnutí Fidela Castra (1926–2016), uzří v ní šanci na vytvoření beztřídní společnosti plné dostatku, spravedlnosti a radosti z práce.

Návrh pro Moskvu

Po úspěšně provedené revoluci na Kubě v roce 1959 vystřídá hned několik důležitých politických a ekonomických postů. Jakožto prezident Národní banky a později ministr průmyslu se zasadí o centralizaci ekonomiky, což se velmi rychle negativně projeví na hodnotě měny a průmyslové výrobě.

Na to odborník na slovo vzatý Guevara reaguje vyhlášením „dobrovolných pracovních nedělí“ a sám jde příkladem. A právě když v létě 1960 zašpiněnýma rukama opucovává hlínu ze stébla cukrové třtiny, napadne ho ďábelská myšlenka.

„Mohli bychom na Kubě vystavět odpaliště pro vaše rakety,“ navrhne při nejbližší příležitosti prvnímu tajemníkovi ÚV KSSS Nikitu Chruščovovi (1894–1971) a tomu se nápad na umístění raketových sil Američanům přímo pod nosem zalíbí.

Začátek konce?

Odpalovací sila se na Kubě začnou stavět pravděpodobně v srpnu 1962 a v září sem začnou Sověti dovážet rakety. Vše se odehrává tajně a za osobního Guevarova dohledu. Bílý dům se o skutečné povaze zvýšené vojenské aktivity na Kubě dozví až 16. října.

Americký prezident John F. Kennedy (1917–1963) ví, že nyní je třeba jednat rychle a ostrovní stát nechá okamžitě obklíčit válečnými loděmi. Krize vrcholí 26. října, kdy se dvě sovětská plavidla s atomovou ponorkou v týlu nebezpečně blíží k hranici blokády – pokud se pokusí projet, válka je nevyhnutelná.

Kennedy je bílý jako stěna jeho washingtonského sídla, Guevara s Castrem jásají. „Počátek světové revoluce je tady!“ věří.

Šlus po guevarovsku

„Zastavit,“ rozkáže v poslední minutě Chruščov velitelům lodí. Ty se skutečně zastaví a po chvíli otáčejí kurz nazpět. Krize končí a obě strany ji posléze ještě stvrdí vzájemným stažením raket. Guevarovi ale padá neoholená brada.

Sovětům spílá, že tímto ústupkem zásadně oslabili důvěryhodnost Sovětského svazu jakožto světového vůdce revolučních hnutí. A že trvající, byť křehký, mír mezi Východem a Západem není schopen skousnout, dokládají i jeho slova, jež pár týdnů po skončení krize pronese v rozhovoru pro americký levicový deník Daily Worker: „Kdyby byly rakety pod kontrolou Kubánců, tak bychom je odpálili.“

Frustrován z Afričanů

Od té doby Guevarovy vztahy nejen k Sovětskému svazu, ale též k samotnému Castrovi chladnou. Jeho frustrace dojde tak daleko, že se rozhodne z Kuby odjet. Nejprve se snaží učit revoluci v africkém Kongu, ale odtud zanedlouho prchne do Bolívie, neboť místní povstalci prý „nemají vůli k boji a jejich vůdci jsou zkorumpovaní“. V Jižní Americe v říjnu 1967 padne do zajetí vládních vojsk a ve zrychleném stání je popraven zastřelením. Che Guevara je dodnes mnohými považován za nepochopeného idealistu a mučedníka své doby. Renomovaný anglický spisovatel a novinář Christopher Hitchens (1949–2011), který v mládí rovněž koketoval s ideály marxismu, ho však vidí jasně: „Nemůžete být velký revolucionář, který chce osvobodit svět a zároveň být člověkem, který ho chce zničit.

Můžete být pouze jedním z nich.“