Nejcennější součást českých korunovačních klenotů je výsledkem mravenčí a precizní práce krále a císaře Karla IV. a jeho nejlepších klenotníků. Zbožný panovník dbá na to, aby byla koruna magickým artefaktem.

Relikvií, jež v sobě skrývá zvláštní sílu a symboliku. Dnes můžeme přesvědčivě říci, že tento záměr se mu povedlo naplnit nanejvýš dobře.

Svatováclavská koruna spočine v průběhu dějin na hlavách většiny českých králů od Karla IV. (1316–1378) až po Ferdinanda V. Dobrotivého (1793–1875). Zlatá krása osázená nejdražšími kameny se stane symbolem české státnosti.

Nádherný klenot ale svým vzhledem tak trochu klame. Obestírá ho totiž jedna ošklivá kletba a nespočet legend a tajemství. Skutečně zemřel její mocí zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich (1904–1942)? A kam záhadně zmizel trn z Kristovy trnové koruny, jenž prý byl do klenotu vsazen?

TAJ PRVNÍ:

V klenotu je trn z Kristovy koruny

Hluboce věřící panovník Karel IV. přemítá, jak z nové koruny učinit skutečně vzácný artefakt. Jsme hluboko ve 14. století a sbírání, nalézání a schraňování relikvií svatých mužů a žen je doslova módou na všech panovnických dvorech.

Třeba i na tom francouzském, kde už o století předtím vzniká královská koruna svatého Ludvíka. Na trůně sedí Ludvík XI. (1214–1270), jenž se rozhodne koupit domnělou trnovou korunu Ježíše Krista, kterou měl mučedník na hlavě při svém ukřižování.

Prodá mu ji byzantský císař Balduin II. (1217–1273) za 10 000 pařížských livrů. „Zástupy lidí bez rozdílu pohlaví a věku jásají. Ihned po vstupu do města si král vkládá svaté břímě na ramena a nese je; je při tom bosý a oděn pouze do tuniky – a je s ním i jeho bratr hrabě Robert, jenž projevuje pokoru podobně,“ popíše příjezd relikvie do Francie arcibiskup a rádce panovníka Gautier Cornut. Trny z koruny pak klenotníci vsadí do nové Ludvíkovy koruny. To už se vyrojí zástupy zájemců o další trny, podle pověsti i ti z Čech. Karel IV. sezná, že trn z Kristovy koruny je přesně to, co novému korunovačnímu klenotu dodá magickou sílu.

Trny na objednávku

„Koruna jako nejvyšší odznak světské moci ve středověké společnosti svým tvarem přímo navazovala na antiku,“ popisovala historička Anna Skýbová (1934–2010). Podle ní byla antika propojena s křesťanstvím.

„A to tím, že podle legendy i Kristus byl korunován. Proto v období křížových výprav, když domnělá trnová koruna Kristova se dostala do držby francouzských králů, byl křesťanský charakter panovnické koruny zvýrazňován alespoň částí trnové koruny Kristovy.

“ Karlova koruna se tak stává takzvanou korunou relikviářovou a získaný trn je údajně vsazen do křížku koruny. Dodnes nicméně zůstává záhadou, zda zlomek trnu v křížku skutečně byl, nebo ne. Pokud tam skutečně byl, objevuje se další otázka – kde je nyní?

Relikvie je fuč!

Absence trnu je přesvědčivě dokázána až nedávno, konkrétně při jednom z posledních restaurování klenotu v roce 2003. Koruna je v tomto roce nasvícena světlovodným kabelem a detailně vyfotografována pod mikroskopem.

Restaurátoři zjišťují, že dutina se sice v safírovém kříži nachází, je ale zcela prázdná!

O tom, že tam však trn byl schraňován, ale hovoří latinský nápis, který lze přeložit jako „Zde je trn z koruny Páně“. Kde je tedy nyní? Mohl se ztratit? Někdo jej ukradl? Záznam o případné ztrátě trnu neexistuje i přes to, že se v průběhu doby prováděly průběžné inventury stavu.

V nich se však o chybějící relikvii nehovoří. Objevují se i divoké teorie o tom, že trn je zapájený ve zlatě. To by ale shořel! Otázka trnu tak dodnes zůstává záhadou…

TAJ DRUHÝ

Papež přijde s kletbou pro neoprávněné nositele koruny

Jde o jednu z nejznámějších českých legend a pověstí. Nebo chcete-li, o kletbu. Již odedávna se traduje, že když si svatováclavskou korunu nasadí na hlavu někdo, komu to nepřísluší, do roka zemře. A jako ukázkový příklad slouží již několik desítek let případ nacistického pohlavára Reinharda Heydricha.

Ten se vší pompou 19. listopadu 1941 přijíždí na Hrad ve funkci zastupujícího protektora českých zemí v doprovodu státního prezidenta Emila Háchy (1872–1945).

Nemocný protektorátní prezident zakrátko předává klíče od vstupních dveří Korunní komory svatováclavské kaple Heydrichovi, který si ceremoniál náležitě užívá. Co ale tehdejší média zamlčují, je fakt, že k návštěvě komory Heydrichem a jeho syny Klausem a Heiderem dochází už několik dní předtím!

Možná na základě této skutečnosti se později objeví přesvědčení, že si Heydrich korunu nasadil. Povídačce pak dodá na důvěryhodnosti ještě film Atentát z roku 1964, kde je celá zlověstná scéna ztvárněná.

Divadlo na Hradě

Už krátce po 19. listopadu se mezi lidmi šušká, že pohlavár doplatí na kletbu, před kterou byl prý navíc varován svými nohsledy a jíž nedbal. Prokletí je připomenuto během posledních květnových dní následujícího roku.

V ostré libeňské zatáčce pod Bulovkou se dvojice Josef Gabčík (1912–1942) a Jan Kubiš (1913–1942) chystá čelního nacistu, který tudy má projíždět, sprovodit ze světa,. Atentát se zprvu nezdaří a samopal útočníků selže.

Situaci nakonec zvrátí Kubišem vržená podomácku vyrobená puma, jejíž šrapnely a střepy způsobí protektorovi vážná zranění, na něž po několika dnech skutečně umírá. Kletba je tak naplněna. Tím ale tragédie rodiny Heydrichových nekončí.

Za otcem na onen svět o rok a půl později putuje i jeho syn Klaus, což jen dokazuje, že ona utajená návštěva skutečně mohla stát za smrtí obou Heydrichů.

Za vším stojí papež?

To už se fámy o prokletí šíří na plné obrátky. Objevují se další nepodložená svědectví o tom, že Heydrich si korunu nasadil nejprve na svou hlavu a poté ji předal svému synovi. Heydrich si měl následně zhotovit kopii sedmera klíčů pro případné vyvezení koruny z Prahy do Německa.

Je to ale možné? Heydrichův druhý syn totiž později po válce dosvědčí, že k žádnému nasazení koruny nedošlo. Heider je přesvědčený o tom, že jeho otec korunu i někdejšího císaře Karla IV. ctil a vážil si jich.

Ani jiné důvěryhodné svědectví o tom, že by si Heydrich korunu na hlavu nasadil, neexistuje.

Za celou kletbou zřejmě stojí papež Kliment VI. (1291–1352), který pro Karla IV. a jeho korunovační klenoty vydává zvláštní výnos. V něm varuje před neoprávněnou manipulací s korunou. „Kdo by se toho odvážil a o to pokusil, upadne do hněvu všemohoucího Boha a jeho svatých apoštolů Petra a Pavla!“ stojí v něm doslova. Papež tak hrozí trestem na svou dobu nejvyšším, vyloučením z řad církve. Jestli spadá do hněvu všemohoucího Boha i smrt, ponechme jako řečnickou otázku.

TAJ TŘETÍ

Kameny v koruně skýtají magickou moc

Karel IV. miloval symboliku a na koruně se v tomto smyslu skutečně „vyřádil“. „Karel IV. pracoval na koruně celý život. Vlastně těsně před smrtí celou symboliku ještě jednou přepracoval a k velkému překvapení ji vlastně zredukoval, protože chtěl zvýraznit a zesílit její vyjádření,“ vysvětluje teolog Tomáš Boněk. Co chtěl tedy panovník vsazením 19 safírů, 44 spinelů, 30 smaragdů, 20 perel a jednoho rubínu říci?

Safíry jsou v době vzniku koruny nejcennějším drahokamem království a šlechta věří, že mají ochrannou moc před strachem a zradou. Několik safírů koruny patří dokonce k největším na světě. A možná i nejstarším.

Karel IV. se záhadným způsobem dostane k safírům starým i několik set let. Například byzantská safírová kamej s vyrytým motivem ukřižovaného Krista pochází ze 7. století našeho letopočtu.

Červená, modrá, bílá

Význam nemají pouze samotné kameny, ale také jejich barvy. Rudé rubíny samy o sobě jsou sice považované za léčivé a dodávající tělu sílu, když ovšem začnou měnit barvu, symbolizuje to nebezpečí. A co pak taková kombinace rudých rubínů s modrými safíry?

Připočteme-li k nim ještě bílé perly, dobereme se možná skutečného záměru Karla IV.

Barevná kombinace s perlami totiž odkazuje na život a utrpení Ježíše Krista. Červená barva jediného rubínu na koruně symbolizuje Ježíšovu smrt a následné zmrtvýchvstání. Co se týče zelených smaragdů, ty mají novému panovníkovi dodat neobyčejnou duševní sílu k vládě.

A perly? Ty se mají postarat o moudré rozhodování vládce.

TAJ ČTVRTÝ

Koruna je mystickým nebeským Jeruzalémem

Modlitby, studium Písma, sbírání relikvií světců. Činnosti, které jsou pro krále a císaře takřka denním chlebem. Není proto divu, že se Karel IV. postará o výstavbu kaple svatého Kříže na Karlštejně, kde korunovační klenoty spočinou až s odstupem času.

Na jedné stěně kaple je důmyslně umístěn mystický obraz Zjevení svatého Jana, kterému se také říká Apokalypsa.

Císař totiž věří v existenci takzvaného nebeského Jeruzaléma taktéž ztvárněného na obrazu. Tento Jeruzalém je jakési mystické město, jež sestupuje z nebe. Město je podivně tvořené drahými kameny a brány otevře veškerému spasenému lidu.

Historici a badatelé si jsou proto téměř jisti, že Karel IV. viděl ve svatováclavské koruně onen nebeský Jeruzalém. Město má totiž stát celkem na dvanácti kamenech, obehnáno má být čtyřmi hlavními zdmi a v každé této zdi jsou vsazeny tři velké brány.

Brány Jeruzaléma v koruně

A jak souvisejí tyto počty se samotnou korunou? Její spodní část obsahuje dvanáct drahých kamenů, je tvořena čtyřmi částmi, ze kterých vystupují tři lístky lilie. Teorie o konci světa spjaté s Apokalypsou prý navíc měly přímý vliv na Karlovo uvažování o stavbě koruny.

Někteří záhadologové se dokonce domnívají, že konečná konstrukce královské koruny skrývá tajemnou šifru nějak související s koncem světa.

Zda je symbolika s bájným nebeským městem pravdivá či nikoliv, o tom mohou vznikat různé spekulace. „Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den a nocí tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů.

A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsání v Beránkově knize života,“ praví o Jeruzalému Písmo. Inspirací město pro panovníka skutečně mohlo být, podobnost koruny a popisovaného Jeruzaléma je až zarážející.

Možná ale Karel IV. chtěl jen zamotat hlavu svým následovníkům. Což se mu zjevně podařilo.