„Internacionalismus je zdrojem pokroku a dělník nikdy nepozvedne zbraň proti jinému dělníkovi,“ hlásala s oblibou komunistická propaganda.

Není třeba zdůrazňovat, že šlo o prázdná hesla – bolševickým představitelům kdekoliv na světě šlo především o moc, o kterou se odmítali s kýmkoliv dělit a kterou pokud možno usilovali ještě rozšířit.

Sovětský svaz se nerozpakoval použít armádu proti vlastnímu obyvatelstvu i proti tzv. spřáteleným zemím. Rok 1953 ve východním Německu, 1956 v Maďarsku či 1968 v Československu hovoří za vše.

SSSR se prohlašoval za učitele pokrokového světa, za první socialistický stát na světě. Vše muselo fungovat podle přání Moskvy, zotročené země neměly právo na vlastní politiku.

Pár výjimek, které se Kremlu postavily, se ovšem našlo, například Titova Jugoslávie. Však ihned poté komunistická propaganda spustila triády o krvavém psu Titovi. Ovšem jeden soupeř v „táboře míru“ Sovětskému svazu nakonec přece jen vyrostl.

A byl to soupeř, kterého muselo moskevské vedení chtě nechtě respektovat. Bolševici totiž po skončení druhé světové války ovládli Čínu, nejlidnatější zemi světa.

Zpočátku byly vztahy obou režimů téměř idylické. Vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung viděl ve Stalinovi svého velkého učitele. Ještě za Stalinova života podepsaly SSSR a Maova Čína smlouvu o přátelství.

Sověti souhlasili s převodem některých železnic na čínském území, které byly dosud pod jejich kontrolou, vrátili i přístav Port Arthur.

Stalin jistě tyto kroky nedělal s nadšením, ale byl si vědom, že k Maovi se nemůže chovat stejně jako třeba ke Gottwaldovi, kterého mohl seřvat, kdykoliv se mu zachtělo, ba dokonce, kdyby si umanul, poslat jej na popraviště. Mao byl přesvědčený stalinista, a proto nelibě nesl, když Nikita Chruščov, byť za zavřenými dveřmi, kritizoval roku 1956 na 20. sjezdu KSSS Stalinovy metody vládnutí.

Od té chvíle se začínají vztahy mezi Čínou a SSSR ochlazovat. Mao se cítil být jestřábem, který byl v padesátých letech a začátkem let šedesátých vůči západním demokraciím mnohem nesmiřitelnější než Moskva. Číňané 15. října 1964 vstoupili do jaderného klubu.

Pekingu vzrostlo sebevědomí a v čínském politbyru zazněly i územní požadavky vůči SSSR.

V roce 1966 byla v Číně zahájena nechvalně proslulá kulturní revoluce. Vztahy mezi oběma státy byly více než napjaté.

Olej do ohně přilila i sovětská okupace Československa v roce 1968. Čínští bolševici vnitřně s Dubčekovými reformami jistě nesouhlasili, ale vpád Sovětských vojsk do Československa jim poskytl vhodnou záminku vyostřit s Moskvou nepřátelství. Na pohraniční řece Ussuri leží docela velký ostrov, který nese název Damaňskij.

Je dlouhý 1700 metrů a široký 500 metrů. Léta byl předmětem sporů mezi Ruskem a Čínou. Pro Maa to byla vhodná záminka a 2. března 1969 ostrov začala obsazovat čínská vojska. Sověti je za těžkých ztrát z ostrova vytlačili.

Číňané to však 15. března zkusili znovu. Na sovětské straně byla povolána 135 motostřelecká divize, která se rozvinula podél břehu řeky Ussuri. Divize měla ve výzbroji moderní raketomety BM 21.

Bylo to jejich první bojové nasazení a přes 700 Číňanů našlo smrt v ohnivé vichřici. Některé prameny hovoří i o tom, že Sověti v bojích použili i aerosolovou bombu.

Ta, na rozdíl od atomové, nezanechává žádné zamoření, takže postupující jednotky mohou záhy území snadno obsadit. Rusové ji později použili i ve válce proti Čečencům. Sověti v této bitvě tedy Číňany naprosto rozdrtili.

13. srpna 1969 však Číňané zaútočiliznovu, tentokrát na hranici s dnešním Kazachstánem. Během jediného dne však byly čínské jednotky zatlačeny zpět. Číňané přišli o 19 vojáků, Sověti o dva. V té chvíli do hry vstupuje propaganda.

Moskva vypouští dezinformaci, ve které tvrdí, že se chystá na jaderný úder proti Číně. Zprávu přebírají i západní sdělovací prostředky a Kreml ji na četné urgence nevyvrací. Hrozba jaderného útoku Číňany od dalších incidentů odradí.

Po skončení studené války se ukázalo, že se ze strany SSSR jednalo skutečně jen o cíleně vypuštěnou fámu. Číňané poté raději souhlasili s tím, že hranice mezi oběma zeměmi jsou trvalé a neměnné. Chladné vztahy mezi bolševickými giganty zůstaly.

Na sklonku 70. let, kdy Čína zahájila útok na vietnamských hranicích, Sovětský svaz zareagoval stažením části svých vojsk z východního Německa na sovětsko-čínskou hranici.

Po rozpadu SSSR se vztahy částečně uvolnily, zvláště po ekonomické stránce, ale dodnes se v poltických a vojenských kruzích hovoří o existenci čínských plánů na obsazení asijských částí Ruska.