„…svůj objev střelného prachu a pušky učinil roku 1330 proti své vůli,“ tvrdí Zedlerův Univerzální lexikon všech věd ve svém vydání z roku 1741 o vynálezu mnicha Bertholda. Objev svého podivínského vynálezce ale přivede do hrobu…

 „Někteří praví, že pro jeho objev nechal císař Václav roku 1388 upálit Schwartze (v překladu Černý – pozn. red.) zaživa,“ dodává ještě lexikon. Českému králi a římskému císaři Václavovi IV. (1361 – 1419) tak přisuzuje nepěkný čin.

Historikové ale na císařovu obhajobu často uvádějí, že v pozadí jeho rozhodnutí upálit muže jako kacíře stojí pražský arcibiskup Konrád z Vechty (1364 – 1431).

Františkán Konstantin Anklitzen (†1388) přijímá řádové jméno Berthold, ale jeho zájmy se vymykají poklidnému životnímu stylu praktikovanému v polovině 14. století v klášteře v německém Freiburgu.

Pořád míchá nějaké podezřelé tekutiny v baňkách, ze kterých občas dokonce vyšlehne oheň. „Je ve spojení s ďáblem,“ šeptají si jeho spolubratři mniši, kteří pro zálibu v alchymii nemají žádné pochopení. Začnou mu proto přezdívat „Černý“.

Mnich se každou volnou chvíli baví výrobou kamene mudrců a elixíru nesmrtelnosti. Z místnosti, kde pracuje, se ozývají detonace a vychází kouř.

Vedlejší produkt při výrobě zlata

Církev alchymii v roce 1323 zakázala, proto mnichům jednoho dne dojde trpělivost a společnými silami podivínského alchymistu chytnou, odvlečou do cely a zamknou.

„Tady tě brzy přejde chuť na tvé pekelné čáry,“ zasmějí se věznitelé, sotva za ním zaklapnou mříže cely. Podle pověsti prý mnich velkou část svých pokusů prováděl právě ve vězení. Jenže kde by tam sebral potřebné chemikálie?

Jeho naštvaní spolubratři mniši by sotva měli chuť mu je dodávat, proto jde nejspíš o smyšlenku. Jisté je, že dobové prameny Bertholdovi připisují objev střelného prachu složením odlišného od „původního čínského“.

Mnich ho prý namíchal nechtěně, když chtěl vyrobit zlato: „K tomu náležel sanytr, síra, olovo a olej.

A když to vše vložil do měděné nádoby a tu dobře utěsnil – jak se má – a nažhavil nad ohněm, pak se nádoba roztrhla … neboť pára odejít nemohla a úlomky velké škody napáchaly,“ líčí jeho pokus Kniha ohněstrůjná, spis neznámého zbrojařského mistra, pocházející z roku 1432.

Krutý konec v plamenech

Podle něho je Konstantin také autorem střelné zbraně zvané moždíř (zbraň s kovovou hlavní údajně vystřelující kamenné koule do vzdálenosti až 2,5 km – pozn. red.): „Jmenovaný mistr Berchtold upustil od olova a oleje a namísto toho dřevěné uhlí použil.

A nechal moždíř odlít a zkusil, zda je možné vrhat tím kameny, načež mu tím dveře vyraženy byly…“Tehdy se ještě nemluví o složení střelného prachu, jak ho v roce 1267 popsal anglický učenec Roger Bacon (1214 – 1294), zřejmě o něm v Evropě nevěděli.

Bertholdův prachu se prý hodil pro hlavňové zbraně.

„Ačkoli to není nijak prokázáno, lze tedy usuzovat, že toto složení se blížilo dnešnímu, používanému u střelného prachu určeného pro tentýž účel,“ vysvětluje současný český autor Tomáš Dosoudil.

Zakladatel zbrojní výroby

Anklitzenovi se jeho objev bohužel vymstí. Pronásledují ho jeho spolubratři i církev, která ho obviní z praktikování černé magie a alchymie.

Císařský soud v Praze ho roku 1388 odsoudí k smrti a mnich skončí v plamenech na hranici.Protože se ve freiburském klášteře nedochovaly žádné zápisy o Bertholdově pobytu, objevují se dokonce spekulace, že šlo o legendu.

Freiburské muzeum ale připomíná jeho jméno i v různých jiných dobových dokumentech, což dokazuje, že šlo o skutečnou žijící postavu. Navíc právě v době Anklitzenova působení v polovině 14. století v kraji vzniká tradice výroby střelného prachu.

Německý Freiburg se během 14. a 15. století stává zásluhou Bertholdových experimentů centrem výroby děl i odlévání dělových koulí.