„Himl hergot fagot!“ Známe ho spíše jako součást láteření, fagot je však hlavně geniální hudební nástroj. Na délku má 1,35 metru, ale aby vzduch profičel celou délkou vzduchového sloupce, musí uběhnout 2,59 metru.
Hudební historici dodnes nejsou zajedno, zda jde o synka renesanční dechového nástroje dulcianu, anebo samostatnou vývojovou větev. Pokud byste se na fagot naučili, stanete se mistrem zvukomalby.
V hlubokých tóninách zahalíte posluchače do ponuré atmosféry, kterou vzápětí můžete vyměnit za optimistické až komické staccato, kdy tóny zkrátíte a proložíte pauzami.
Tak toto tedy ne!
Jedny z nejslavnějších skladeb na míru fagotu zkomponuje Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791). Prozradíme vám, že Mozart zasedá ve vídeňské zednářské lóži – a to po boku českých skladatelů Leopolda Koželuha (1747–1818) a Jana Křtitele Kuchaře (1751–1829).
Ne každý si ale z novinky, která se zrodí v Itálii 17. století a název dostane podle fagotto, což znamená svazek či otep, obrazně sedne na zadek. Pohrdlivě na něj zahlíží například Johann Sebastian Bach (1685–1750), který stále upřednostňuje dulcian.
Vydrží třeba jen týden…
Složit a zase rozložit. To s fagotem lze. Zní to jako samozřejmost, ale skladnost bude jedením z faktorů, která z nástroje udělá hit. Samotný zvuk fagotu vytváří takzvaný strojek, který se proudem vzduchu rozkmitá.
Vyrábí se hlavně trstě rákosovité, až 10 metrů vysoké vytrvalé traviny, která u nás volně neroste. Jeden takový strojek vydrží v průměru ale jen jeden až šest týdnů, takže si je řada muzikantů naučí raději vyrábět sama.
Pokud bychom se na fagot podívali chvíli po jeho vzniku, překvapilo by nás, že má jen pár dírek. S každým dalším staletím je ale stále složitější.
Nechceme nadávat…
Půlnoc. Palec na noze s červeně nalakovaným nehtem došlápne na podložku před sprchovým koutem. Než se však jeho stejně zbarvený kolega postaví vedle něj, koleno s kotníkem nezvládnou koordinaci. Mozek jemně zpomalený pár skleničkami šumivého vína už napůl spí.
Ozve se rána, zasyknutí a vzápětí tlumený, až archaicky znějící bolestný výkřik: „Krucinál fagot!“. Dříve spolu s „Himl hergot fagot!“ tak oblíbená nadávka. Čím si ji ten nebohý dechový nástroj zasloužil? Vezmeme to postupně.
První část nadávky je německá – Herr Gott, tedy Pán Bůh ve smyslu zvolání „Panebože!“ či himl, z německého Himmel (nebe), obdoba českého „Pane bože na nebesích, co se to zase děje?“.
To „krucinál!“ bývalo dříve asi s krucifixem související „Křesťe Páně!“, výraz zděšení. A pokud si dnes říkáme, „Ty jsi ale dřevo!“, tak nás asi nepřekvapí zaklení v podobě otýpky dřeva. Ovšem výraz také značně připomíná v angličtině urážlivé faggot.
