V pekle první světové války zahynou miliony lidí. Spolu s nimi také miliony koní, které v tom jsou, na rozdíl od lidí, zcela nevinně. Není jich málo. Podle odhadů je na všech stranách konfliktu zataženo do války přes 8 milionů koní a ještě mnohem víc oslů a mul.

Jízda je elitní a většinou rozhodující silou na bitevním poli. Ovšem jen do 1. světové války, do okamžiku, kdy se armády zaseknou ve zdlouhavé zákopové válce. „Bohužel generálové s jejich starým vojenským myšlením dlouho nechápou, že proti kulometům nemá kavalerie šanci,“ konstatuje britský historik H. C. B. Rogers. Nesmyslné útoky jízdy mění kulometná hnízda a dělostřelecké granáty v jatka. Dokonce ještě v roce 1916 vyráží v bitvě na Sommě 7. pluk královských dragounů proti německým kulometům, které ho bez milosti rozsekají na kaši.

Koně, kteří uniknou smrtící palbě, čeká mezi zákopy zablácená země nikoho, plná zrádných děr a ostnatého drátu. Tady umírají s polámanýma nohama nebo zapletení do ostnatého drátu, který se zařezává tím hlouběji, čím víc se v panice vzpínají.

A i když se někdy náhodou vyprostí, hluboké tržné rány se v podmínkách na frontě rychle zanítí, takže musí být utraceni.

Táhnou, dokud nepadnou

Když generálové konečně pochopí, slouží jezdecké koně jízdní pěchotě, tedy jednotkám používajícím koně k přesunům, ale bojujícím jako pěchota. Ani tažní koně se nenudí. Pro armádu jsou dokonce jednou ze strategicky nejdůležitějších složek.

„Důležitější než vojáci, což bylo mužstvu často bez servítků předhazováno,“ říká britský expert na světovou válku Richard van Emden. Železniční síť je zničená dělostřeleckou palbou, vozidel je málo, takže hlavní tíha přepravy leží na koních.

Využívají je zásobovací jednotky i dělostřelectvo, kterému tahají děla a munici. Ať jdou sami, nebo zapřažení do spřežení, na jednoho koně přitom připadá kolem 300 kilogramů nákladu. Je to v extrémních podmínkách natolik velká zátěž, že je životnost koní i mimo bojové nasazení velmi krátká.

Stovky smrtících nástrah

Válku přitom snášejí hůř než člověk. Nerozumí situaci, takže nedokážou správně reagovat. Jejich sluch i další smysly jsou citlivější než lidské, takže všechna střelba, výbuchy, křik i prudké pohyby jsou pro ně krajně stresující.

Navíc jde o extrémně lekavá zvířata, která se snadno plaší, a protože jejich pudovou reakcí je útěk, vbíhají často smrti přímo do rány. V týlu je pro změnu ohrožuje nedostatek krmiva a podvýživa, nemoci, zejména vozhřivka a svrab, i zranění způsobená taháním těžkých nákladů.

Padají vyčerpáním, umírají uvíznutí v bahně, na infekce způsobené podmínkami na frontě. „Pokud si zlomil nohu, uvízl s nákladem v bahně nebo prostě padl vyčerpáním, nechali ho vlastnímu osudu nebo zastřelili,“ říká Emden. Mnoho vojáků vzpomíná, že některé cesty byly doslova lemované stovkami mrtvých nebo umírajících koní.

Za věrné služby na pekáč

Celkový počet koní ztracených ve válce není přesně znám, ale obrázek si můžete udělat sami. Z 1,2 milionu koní se jich do Británie díky iniciativě ministra války Winstona Churchilla (1874–1965) vrací 60 000.

Ovšem ze 136 000 australských koní se zpět vrátí jediný, klisna Sandy. Ani zvířata, která se konce války dožijí, však nečeká velké štěstí. Většina je pobita nebo prodána na práci či jatka. Je to pohodlnější než se o válkou zničená zvířata starat a převážet je zpět domů.

Zejména když jejich návrat ztěžuje karanténa. A tak většina koní, kteří válku přežijí, končí na jídelním stole. Teprve později, jako kdyby se člověk zastyděl, jim staví pomníky se vznešenými hesly. Jako ten v londýnském Hyde Parku, který hlásá, že podíl zvířat v boji za lidskou svobodu nesmí být nikdy zapomenut.