Když se řekne divoký západ, většina lidí si představí větrem ošlehané pistolníky, barové rvačky a přestřelky v pravé poledne.

Ve skutečnosti se ale většina našich předpokladů o tom, jak toto unikátní období americké historie vypadalo, nezakládá tak úplně na pravdě. Co jste o divokém západě nejspíš nevěděli?

Tenkrát na západě, Sedm statečných, Vinnetou nebo třeba náš Limonádový Joe. Ikonická westernová díla obvykle znají nejen fanoušci tohoto žánru. Jejich filmové kvality jim rozhodně nelze upřít.

Současně je ale zřejmé, že tyto a mnoho dalších filmových westernů poměrně výrazným způsobem zkreslily to, jak skutečně vypadalo období Divokého západu v Severní Americe.

V některých případech jde pouze o zjednodušení, některé záležitosti jsou ale vyloženě smyšlené, a někdy dokonce záměrně rozšiřované. Pojďme se podívat na ty největší mýty ze všech.

MÝTUS 1: Byla to dlouhá a významná historická etapa

I když to milovníky westernů, prérií, indiánské romantiky a koltů proklatě nízko nepotěší, faktem je, že období tzv. Divokého západu nebyla dlouhá a ani příliš zásadní dějinná éra. Co to tedy vlastně ten Divoký západ byl?

Základní poučka praví, že jde o etapu tvořenou časem, místem, historií, folklórem a kulturou, spojenými s postupným osídlováním západu dnešních Spojených států amerických.

Původně přitom toto sousloví označovalo hlavně území na západ od řeky Mississippi, která byla dlouho přirozenou hranicí, za kterou se bílí osadníci příliš nepouštěli.

Zhruba od poloviny 19. století však začal počet lidí v oblasti rychle stoupat, a s tím rostla i odvaha vydávat se hlouběji a hlouběji do území, které dosud patřilo hlavně indiánům.

Rychlý vzestup

Byla to neuvěřitelně dynamická doba. Do Spojených států proudilo každým rokem více a více přistěhovalců, kteří toužili po novém svobodném životě na vlastní půdě.

Ačkoliv tato doba osídlování trvala už od 18. století, skutečným Divokým západem bývá nazýváno pouze asi 30 let – šlo o dobu od konce občanské války od roku 1865 do konce 19. století.

Během této doby nabýval na důležitosti chov dobytka a americká vláda masivně investovala do zakládání nových měst – významné podpory se tak dočkala výstavba železnice a zásadní byl i zákon z roku 1866 (Southern Homestead Act.), jenž měl nemajetným zemědělcům umožnit nákup půdy na území bývalé Konfederace a poskytoval každému zájemci (včetně bývalých otroků) slušně velký pozemek za poplatek pouhých deseti dolarů a příslib, že bude tuto půdu pět let obdělávat.

Spousta příležitostí

Skutečný boom přistěhovalectví v těchto letech v kombinaci s odlehlostí kolonizovaných oblastí přinášel často chaos a nutnost spolehnout se jen na sebe spíše než na zákon a pořádek.

Ke všemu je navíc potřeba připočítat fakt, že dosud nevydrancovaná krajina nabízela obrovské bohatství v podobě velkých stád divoké zvěře nebo nerostných surovin.

V pomalu se rodících městečkách tak vznikaly různorodé komunity dělníků, farmářů a kovbojů, dobrodruhů, nebo třeba zlatokopů toužících po rychlém zbohatnutí. Za definitivní konec éry Divokého západu bývá považován rok 1920, kdy skončila mexická revoluce.

MÝTUS 2: Extrémní kriminalita procházela bez následků

Divoký západ bývá chápán jako místo, kde bylo možné provádět prakticky cokoliv bez jakýchkoliv následků.

Na ulicích zaprášených měst se denně střílelo, ze saloonů nosili každý večer někoho nohama napřed a jízda vlakem nebo dostavníkem znamenala téměř jistotu přepadení ze strany ozbrojených band, které beztrestně vraždily. Jaká byla realita?

Pravdou je, že kriminalita byla v amerických teritoriích v druhé polovině 19. století opravdu vysoká.

Přece jen hlavní moc státu ležela ve východních metropolích a na Divokém západě na vše dohlíželi jen šerifové s omezenými zdroji nebo marshallové, což byli státní policisté s rozšířenými pravomocemi.

Dalo se tam žít?

Tím se dostáváme k onomu „mýtu“. Ve skutečnosti to totiž s tím životem na Divokém západě tak hrozivé nebylo. Nejčastějšími přečiny byly výtržnosti, rvačky a drobné krádeže.

Objevovaly se samozřejmě i drobné přestřelky, za což mohlo široké rozšíření palných zbraní. Zároveň to ale neznamenalo, že by se ve vznikajících městech téměř nedalo žít.

Vznikající města si poměrně rychle zjednávala pořádek – v mnoha například brzy začal platit přísný zákaz veřejného nošení zbraní.

Spíše vzácný byl pak organizovaný zločin – zločinecké bandy sice existovaly, ale nebylo jich zdaleka tolik, jak by se z filmů mohlo zdát.

Podle statistiky došlo od konce občanské války do začátku 20. století ve všech západních oblastech USA pouze k osmi vyloupením bank. Nijak zvlášť časté nebyly ani přepady vlaků či dostavníků.

Výkřik:

Navzdory všeobecným předpokladům pistolníci obvykle nemívali dva kolty a opakovačku. Nejrozšířenější zbraní byla brokovnice a většinou šlo v případě střelby spíše o rychlost než o přesnost.

MÝTUS 3: Bohatým brali a chudým dávali

I když banditů nebylo zdaleka tolik, jak si myslíme, rozhodně existovali a čas od času pracovali i ve skupinách.

Z některých klasických děl by se mohlo zdát, že šlo ve skutečnosti o správné chlápky, kteří jen chtěli přežít a kteří vlastně i pomáhali chudým a potřebným. I když nemůžeme vyloučit, že někteří takoví byli, obecně vzato jde o mýtus, který nemá oporu v realitě.

Naprostá většina zločinců byla taková, jací jsou zločinci i dnes – své činy páchali bez skrupulí a rozhodně neměli žádné vznešené ideály.

Ostatně spousta z nich holdovala levnému alkoholu a většinu ukradených peněz utratili právě za něj (případně za prostitutky).

Vrazi, žádní hrdinové

Žádným dobrákem tak nebyl ani slavný Jesse James (1847–1882), který dnes bývá považován za určitý prototyp lupiče z Divokého západu. Za války byl jižanským partyzánem, což ho změnilo v krutého a bezcitného muže.

Se svými spolubojovníky začal přepadávat banky a železniční soupravy, postupně zabil 17 lidí a stal se jedním z nejnenáviděnějších mužů v celých Spojených státech.

Zastřelil ho v roce 1882 jeho kumpán Robert Ford, čímž ještě přispěl k tomu, aby se ze zločince stal bezmála lidový hrdina.

Podobně lze jen sotva vyzdvihovat dalšího slavného zločince, známého jako Billy the Kidd (1859–1881). Tento mladík, původním jménem Henry McCarty, nebyl v podstatě ničím jiným než cholerickým sériovým vrahem, který měl na kontě možná až devět lidí. I na něj ale došlo, v roce 1881 ho zastřelil šerif Pat Garrett.

MÝTUS 4: Samé bledé tváře

Po desetiletích filmových klišé máme dnes pocit, že když se ve westernu objeví kovboj tmavé pleti, je to zásadní porušování historické přesnosti.

Ve skutečnosti je ale opak pravdou a současné filmy, kde vedle sebe bývají zpravidla postavy různých národností a etnických příslušností, jsou podle všeho výrazně blíže realitě.

S trochu nadsázky lze říci, že snad nebylo jiného místa, kde by se s takovou měrou potkávala a prolínala etnika z celého světa. Divoký západ byl územím, kde se mísily kultury jako nikde jinde na světě.

Mezi imigranty byli lidé z celé Evropy, Asiaté, Mexičané, indiáni a samozřejmě také černoši. Samotní Anglosasové tvořili sotva polovinu obyvatelstva měst v západních teritoriích.

A co předsudky?

Podobná situace panovala také mezi kovboji – tedy v povolání spjatém s chováním dobytka. Bohatnoucí statkáři si najímali honáky z naprosto různorodých prostředí.

Černošští kovbojové byli nejčastěji bývalými otroky, kteří nenašli práci ve městech, dokázali vzít za práci a byli i velmi spolehliví. Na stavbě železnice bylo zase možné najít velmi často imigranty z Evropy a z Asie.

Na stranu druhou i tehdy existovaly předsudky, rasismus a nenávist mezi jednotlivými národnostními a etnickými skupinami.

Ke konfliktům často docházelo třeba během stavby transkontinentální železnice, v táborových městečkách zvaných Hell on Wheels – Peklo na kolech.

MÝTUS 5: Hodní indiáni

Že měli bandité na Divokém západě daleko k dobráckým Robinům Hoodům, už víme, ve skutečnosti však podobný mýtus koluje i ohledně indiánů.

Ti bývají často vykreslováni jako moudré přírodní bytosti, které jsou z podstaty dobré a které trpí příchodem bílých osadníků. Že se severoamerickým indiánům stala historicky velká křivda a tragédie, je samozřejmě nepopiratelné a nelze to nikterak zpochybnit.

Na stranu druhou romantické vidění přírodních národů, tak jak to vykresluje například román Vinnetou, má od reality také poměrně daleko.

Vraždili se navzájem

Pravdou je, že podobně, jako byl pestrý sám Divoký západ, byly různorodé i indiánské kmeny a jejich příslušníci. I mezi indiány byli zločinci, šílenci a fanatici.

Mnohé kmeny navíc praktikovaly spoustu strašidelných zvyků – nejde jen o ikonické skalpování poraženého nepřítele, ale třeba i o kanibalismus nebo velmi brutální podobu otrokářství.

Kmeny často nemilosrdně válčily i mezi sebou a mnohdy měly jejich střety až vyhlazovací povahu.

S tím se pojí i fakt, že i když běloši určitě do značné míry způsobily úpadek indiánských kmenů (který ostatně trvá dodnes), obrovské množství indiánů zabili také jiní indiáni, drtivou většinu pak infekční nemoci či podvýživa.