V komnatách Pražského hradu se třpytí křišťály, astronomické přístroje i podivné alchymistické rukopisy. Císař Rudolf II. shromažďuje vše, co souvisí s tajemstvím přírody, hvězd i lidského poznání.
Jenže po jeho smrti se jeho slavné sbírky začínají rozpadat a část z nich mizí navždy. Kdo odnesl nejvzácnější knihy? A existují ještě někde zapomenuté rukopisy, které nikdo po staletí neotevřel?
Když Rudolf II. roku 1612 umírá, zanechává po sobě jednu z nejpozoruhodnějších uměleckých a vědeckých sbírek své doby. Vedle obrazů, soch, exotických přírodnin či astronomických přístrojů vlastní také mimořádnou knihovnu.
Vedle klasických děl obsahuje rukopisy o astrologii, alchymii, kabale, přírodní filozofii i hermetické tradici. Právě sem přicházejí učenci jako John Dee, Edward Kelley nebo Michael Maier hledat inspiraci i podporu panovníka fascinovaného tajemstvím světa.
„Rudolfova kunstkomora představuje pokus obsáhnout celý vesmír v jediné sbírce,“ vysvětluje americký historik umění Thomas DaCosta Kaufmann. Jenže císařova smrt znamená začátek konce.
Jeho nástupci nemají o nákladné sbírky takový zájem a Evropa se stále hlouběji propadá do víru třicetileté války.
Část se dostane i do Vatikánu
Rozhodující rána přichází roku 1648. Švédská vojska na samém konci války obsazují Malou Stranu i Pražský hrad a odvážejí tisíce uměleckých děl, vědeckých přístrojů i rukopisů jako válečnou kořist.
Do Stockholmu putuje značná část Rudolfovy knihovny i slavná sbírka rukopisů. Později se některé knihy rozptýlí do dalších evropských knihoven, jiné získává švédská královna Kristina a po její abdikaci se část dostává až do Vatikánu.
Historik Peter Marshall upozorňuje: „Rudolfovy sbírky nezmizely v jediném okamžiku. Po desetiletí se rozptylovaly po celé Evropě.“ Právě proto dnes nelze přesně určit, kolik rukopisů se ztratilo navždy a kolik jen změnilo majitele.
Některé alchymistické spisy byly navíc opisovány, rozdělovány do soukromých knihoven nebo prodávány bez zmínky o svém původu.
Rozprchly se do světa
Největší záhada tak možná nespočívá v tajných komnatách pod Pražským hradem, ale v tichých depozitářích evropských knihoven.
Odborníci dodnes objevují rukopisy, u nichž se teprve zpětně podaří prokázat, že kdysi patřily Rudolfovi II. Některé nesou jeho exlibris, jiné odpovídají starým inventářům. Řada položek však zůstává nezvěstná. Šlo o běžné opisy, které se časem rozpadly?
Nebo leží dosud nerozpoznané v některém šlechtickém archivu? Historička Eliška Fučíková připomíná: „Rudolfovy sbírky byly živým organismem, který se neustále proměňoval.“ Právě proto asi nikdy nevznikne úplný seznam toho, co císař skutečně vlastnil.
Jeho knihovna tak zůstává jednou z největších kulturních záhad střední Evropy, ne proto, že by ji někdo ukryl, ale proto, že ji dějiny roznesly do celého světa.
