Jeho troufalost mu spočítají i s úroky. Nejdřív ho nahého zapřáhnou za koně a dopřejí mu vyhlídkovou trasu kolem Londýna.

Když ho pak věší, myslí si, že útrapy skončily. Těsně předtím, než ztratí vědomí ho odříznou a začnou jeho tělo zbavovat orgánů. Chvíli ještě vnímá, pak ho vysvobodí bezvědomí a smrt.

Do posledního doušku

Kdo: Sokrates

Kdy: 399 př. n. l.

Způsob popravy: Vypití jedu

Žádný strom neroste do nebe, to platí i v případě filozofa Sokrata (470–399 př. n. l.). Jeden z největších intelektuálů starověku podle všeho pobuřuje mládež, a tak musí zemřít.

Zhouba pro mladé

O průběhu posledních dní referuje jeho žák Platón (428 nebo 427–347 př. n. l.). Sokrates žijící v Athénách často přemítá nad morálkou a pravdou. A právě to se mu stane osudným, protože ho obviní z bezbožnosti a nemorálního chování.

Stárnoucí filozof dospěje až k soudu, kde o něm rozhoduje 501 vylosovaných mužů. Hlasují pro smrt, mimo jiné i kvůli tomu, aby si nerozhněvali božstvo. Sokrates se snaží drsný osud zvrátit a nabízí, že by zaplatil pokutu v hodnotě jedné pětiny svého majetku.

S tím však narazí, a tak ho čeká doušek jedu. Ještě než se tak stane, nabízí mu útěk, to však odmítne. Nechce se protivit zákonům.

Chodit a chodit

Většina dalších informací pochází z Platonova dialogu Faidón, kde přemítá nad nesmrtelností duše. Sokrates údajně uvažuje nad tím, že smrt může osvobodit duši. V inkriminovaný den vstoupí do místnosti dozorce a v ruce drží pohár s jedem.

Podle všeho se mu dokonce omluví. Filozof, jehož obklopují jeho žáci nápoj obsahující výtažek z bolehlavu vypije jedním douškem. Následně musí chodit, aby látka působila rychleji. Když ucítí slabost, ulehne.

„Silně mu mačkal nohy a ptal se, jestli něco cítí,“ popisuje Platon. Sokrates vnímá a dokonce prosí, aby byl uhrazen dluh za kohouta. Pak má už jen skleněné oči a život z něj pomalu vyprchává.

Exekuce po anglicku

Kdo: William Wallace

Kdy: 23. srpna 1305

Způsob popravy: Oběšení, rozčtvrcení a stětí

Málokterý skotský občan jeho jméno nezná. William Wallace (1270–1305) je hrdina každým coulem, za nesmrtelný odkaz může i trýznivá smrt.

Chvíle štěstí

Rytíř od roku 1297 bojuje proti Angličanům – tamní král Eduard I. (1239–1307) si totiž dělá zálusk na uvolněný skotský trůn. Wallace se vyznamená v bitvě u Stirling Bridge a působí jako prozatímní správce země.

Šťastné chvilky trvají jen pár měsíců, než Skoti prohrají, čelí totiž několikanásobné přesile. Wallace prchá do Francie, kde údajně působí na královském dvoře. V roce 1305 už je ale zpátky ve vlasti a burcuje všechny k odporu proti Angličanům.

Rytíř John de Menteith (1275–1329) ho ale zradí a kousek od Glasgow vmanipuluje do léčky.

Konečně lapen

Wallace je převezen do Londýna, kde ho soudí za velezradu. „Nikdy jsem nepřísahal věrnost anglickému králi,“ argumentuje. A tak ho nemohl nikdy zradit. V rámci obvinění zazní, že zabíjel všechny – neušetřil mnicha či jeptišku.

Nakonec ho v srpnu 1305 přímo ze síně odvlečou do Toweru. Svléknou ho a zapřáhnou za koně. Ti nebohého muže smýkají městem. Důvod je nabíledni – chtějí ukázat vzpurného Skota poníženého. Následuje oběšení, jenže těsně před smrtí ho sundají a vykastrují.

Hrůzné divadlo pokračuje pitvou a orgány rovnou pálí. Když vytahují střeva, údajně ještě vnímá. Nakonec jeho tělo rozsekají na čtyři části. Hlavu ponoří do dehtu, napíchnou na kůl a vystaví.

Sokyně z cesty

Kdo: Marie Stuartovna

Kdy: 8. prosince 1587

Způsob popravy: Stětí

Osud jí naloží neskutečnou porci neštěstí. Otec Marie Stuartovny (1542–1587) umírá krátce po jejím narození, manžel a francouzský král zemře před tím než skutečně usedne na trůn. Smrt čeká i na samotnou vládkyni Skotska.

Osudová chyba

Vlast sužují náboženské konflikty, nakonec se vzdá vlády ve prospěch syna Jakuba VI. (1566–1625). Nevraživost vůči šlechtě vyřeší tím, že hledá bezpečí v sousední Anglii u své vzdálené příbuzné Alžběty I. (1533–1603), toho času anglické královny.

Místo podpory skončí na 19 let v zajetí, kde čeká, jestli se ještě vrátí do Skotska. Marie Stuartovna si ale sama naběhne, protože uvažuje nad odstraněním Alžběty. Dodnes není jasné, zda nešlo o cílenou provokaci.

Faktem ale je, že taková skutečnost stačí k tomu, aby byla označena za zrádkyni.

Černá a červená

Děje se tak na zámku Fotheringhay. Když se dozví rozsudek, údajně nehne ani brvou. Naopak se vrhá na psaní dopisů, plnými hrstmi rovněž rozdává svůj majetek služebnictvu. Ráno před popravou ji v černém hávu přivedou do velké síně.

Až později zjistí, že si obleče červené šaty jako symbol katolického mučednictví. Cestu ke špalku absolvuje pevným krokem, další minuty promění její poslední chvíle v horor.

Kat jí nejdříve zasáhne do temena, druhým švihem oddělí hlavu od těla, visí však na šlachách, které oddělí nožem. Jakmile ukáže všem hlavu, zůstane mu v rukou jen její paruka.

Zúčtování s panovníkem

Kdo: Karel I. Stuart

Kdy: 30. ledna 1649

Způsob popravy: Stětí

I král Anglie, Skotska a Irska může zamířit na návštěvu ke katovi. Nečekané rozuzlení na vlastní kůže zažije Karel I. Stuart (1600–1649).

Mě se to netýká…

Jako katolík to má mezi protestanty hodně těžké, navíc se šlechtě ani nelíbí jeho absolutistické choutky. Král nakonec nechá rozpustit parlament a zemi ve 40. letech 17. století paralyzuje občanská válka.

Oba tábory se do sebe pustí s vervou, za kratší konec tahá právě Karel I., který v roce 1648 prohrává bitvu a končí v zajetí. Okamžitě začíná diskuze, co bude dál.

Členové parlamentu ho sice postaví před soud, kde se má zodpovídat ze zločinů proti vlastnímu lidu, jenže panovník něco takového zarytě odmítá. Tvrdí, že král je nadřazen zákonům, a tak pro něj neplatí.

I tak je obviněn a odsouzen za zneužití královské moci a vedení války proti vlastními lidu. „Trest smrti,“ uslyší 27. ledna 1649.

Popravčí v utajení

Na ostrovech probíhá zvláštní situace, kdy popraví vlastního panovníka. Lešení připraví před palác Whitehall, kde kdysi Karel I. žije. Den před exekucí stráví v modlitbách, poté se osmělí a požádá své trýznitele a o dvě košile.

Venku totiž panují nízké teploty a on se nechce během popravy třást zimou. Když ho vyvedou ven, dav zašumí. Roztřeseným hlasem říká, že je mučedníkem lidu a že nikomu nechtěl ublížit. Čumilové ale nic neslyší, protože vojáci vyklidí nejbližší prostor u lešení.

Král o pár vteřin později poklekne a čeká. Kat, jehož identita není známá, ho během několika chvil sprovodí ze světa.

Ve společnosti milenky

Kdo: Benito Mussolini

Kdy: 28. dubna 1945

Způsob popravy: Zastřelení

Italský diktátor Benito Mussolini (1883–1945) úpěnlivě buduje image pravého chlapa a charismatického vůdce. Osud mu to spočítá a jeho tělo nakonec ostudně visí na čerpací stanici.

Kamarád v nesnázích

Duce, jak zní italské označení pro neomezeného vládce země, třímá otěže už od roku 1922. Z Itálie udělá totalitní stát a navíc ho zavleče do druhé světové války. Jednou už má namále, a tak ho v červenci 1943 musí zachránit Adolf Hitler (1889–1945).

Jenže koncem dubna 1945 se situace opakuje a štěstěna se definitivě odvrací. Holohlavý Mussolini končí v rukou partyzánů. Chce se sice skrýt mezi zatčenými německými vojáky, jeho obličej ale každý pozná.

Společně s dlouholetou milenkou Clarou Petacciovou (1912–1945) ho eskortují do vesničky Giulino di Mezzegra. A tak řeší, co s vysokým potentátem bude. Vedení italského odboje odsouhlasí jeho likvidaci.

Na starost ji dostává komunista a partyzán v jedné osobě Walter Audisio (1909–1973). Podle tradovaných svědectví dvojici vyvede před zeď, tichým hlasem přečte rozsudek a zmáčkne spoušť samopalu. Petacciová se dokonce vrhá před Mussoliniho, aby ho chránila.

Marně. Oba umírají, tím však jejich útrapy nekončí. Těla naloží na korbu vozu a odvezou do Milána, kde se stanou morbidní ozdobou tamní benzinové stanice. Partyzáni dvojici a další fašisty zavěsí za nohy. Dav se na nich vyřádí – plive a kope do mrtvol.