Středověký Winchester měl oproti jiným anglickým městům dvě zvláštnosti: Chovaly se tu veverky pro kožešníky a provozoval špitál pro malomocné. Proto tu také nakažených s leprou umíralo mnohem víc než kdekoli jinde, nejen lidí, ale i veverek.
Lepra je jedna z historicky nejstarších nemocí, které lidstvo sužují. Přesto dodnes zůstává do značné míry záhadou. Stále není jasné, jak se přesně přenáší.
Snahy o její výzkum a vývoj vakcíny narážejí hned v prvním kroku, protože původce nemoci, kterými jsou určité druhy mykobakterií, vzdoruje pokusům o kultivaci v laboratoři.
Tuto mrzutou okolnost vědci přisuzují mimořádně silné adaptaci mykobakterií na prostředí, kde se udržují a množí, tedy na lidské tělo. Výzkum je tedy obtížný a vakcína v nedohlednu. K rozšíření poznatků je cenný každý další střípek.
Například jak je to s přenosem lepry na zvířata a od nich zpět na člověka. Stále nevíme ani to, které druhy mohou být přenašeči, lepra byla dosud objevena jen u několika málo zvířat, například u veverek.
A právě jimi se zabýval švýcarský tým, který zkoumal kosterní nálezy ve zmíněném Winchesteru, a to lidské i veverčí.
Veverky a lepra
Ve středověku se veverky dostávaly mnohem blíž k člověku, než jsme dnes zvyklí. V 11. a 12. století byly běžným kožešinovým zvířetem, ale současně se chovaly jako domácí mazlíčci.
Existují dokonce záznamy o tom, že si veverky jako mazlíčky někdy držely řeholnice v klášterech. Kromě hojné přítomnosti veverek se středověká Evropa od té dnešní lišila také výskytem lepry.
Tato obávaná infekce se tu udržovala od starověku a vymizela až v průběhu 16. století. Aby se omezilo její šíření, byli nakažení vyčleňovaní z běžné společnosti a posíláni do uzavřených zařízení zvaných leprosária.
Nešlo o nemocnice v pravém slova smyslu, ale hlavně o izolaci. Malomocným tam poskytovali jen ošetřování, žádná léčba stejně k dispozici nebyla. Úniku odtud nebylo. Nemoc je chronická, a tak nakažení v leprosáriu strávili dlouhé roky a nakonec také umírali.
Nejstarší zařízení tohoto typu v Anglii vyrostlo ve zmíněném městě Winchesteru. Bylo založeno koncem 12. století jako Špitál sv. Maří Magdaleny pro malomocné a tak fungovalo asi 400 let.
Pak byl zrušen a postupně zchátral natolik, že zbyly jen základy, které splynuly s krajinou. Až počátkem 21. století přitáhly pozornost archeologů, kteří začali odkrývat základy středověkých budov.
Stejná nemoc jako u člověka
Podle předpokladu analýzy DNA skutečně prokázaly, že winchesterské veverky byly leprou nakažené. A nejen to:
Původce veverčí lepry byl velmi blízce příbuzný se čtyřmi historickými kmeny Mycobacterium leprae z ostatků malomocných, které se vědcům podařilo rekonstruovat.
Podle Vereny Schünemannové z Basilejské univerzity byl středověký veverčí patogen dokonce mnohem podobnější tehdejším lidským kmenům z Winchesteru než kmenům nalezených u současných infikovaných veverek.
Genetická analýza tak identifikovala veverku jako prvního historického zvířecího hostitele malomocenství, jak vysvětluje Verena Schünemannová. Jenže to má malý háček. Z nálezů jaksi nevyplývá, kdo koho nakazil, zda veverka člověka, nebo naopak.
Verena Schünemannová výzkum shrnuje šalamounskou formulací: „Celkově naše výsledky naznačují nezávislou cirkulaci kmenů Mycobacterium leprae mezi lidmi a veverkami během středověku.“
Nákaza u pásovců
Veverky nejsou jediný zvířecí druh, který se může nakazit leprou, dlouho považovanou za výhradně lidské onemocnění. Velmi náchylní jsou k této nákaze také američtí pásovci.
Ti tak bohužel doplatili na objevení Ameriky, protože nemoc na nový kontinent zavlekli Evropané. A lidský vliv je při šíření nemoci mezi pásovce zřetelný dodnes.
Dokazují to srovnání výskytu lepry u pásovce devítipásého v Brazílii a na jihu USA. Souvislost je zřejmá. V Brazílii se pásovec nehledě na zákazy loví pro maso. Někdy se dokonce připravují jejich játra jako syrová marinovaná pochoutka ceviche.
Přitom právě játra spolu se slezinou obsahují nejvyšší koncentraci mykobakterií.
Statistiky shrnují riskantní zaházení s pásovci jednoznačně: Zatímco v USA se ročně objeví asi 200 případů lepry, ale pouze 25 % z nich souvisí s pásovci, Brazílie hlásí kolem 25 000 případů ročně. A to je považováno za ještě podhodnocené číslo.
Naznačuje to vysoké množství protilátek proti mykobakteriím v populaci, které vědci zjistili u obyvatel brazilského státu Pará. Protilátky mělo 92 % testovaných osob, ve vyšší hladině ti, kteří jedli pásovce častěji.
Výsledkům u lidí odpovídají i čísla u pásovců. Zatímco na jihu USA vykazuje pouze pětina pásovců devítipásých známky lepry, v Pará je tento podíl 3x vyšší. Záleží tedy na lidském chování, nakolik může mykobakterie kolovat mezi člověkem a pásovci.
