Skip to content

Kdo byli piloti kamikadze? Sebevražední fanatici, anebo napálení hrdinové?

Stateční válečníci, kteří neváhali zemřít pro svého císaře? Fanatici s vymytým mozkem, jež se bez rozmyšlení vrhali do náruče smrti? Jak probíhaly sebevražedné mise takzvaných kamikadze? Jací byli jejich aktéři?

Koncem roku 1944 už začínalo být jasné, že se 2. světová válka nevyvíjí ve prospěch Japonska. Bylo potřeba něco vymyslet, zvrátit ještě nějakým způsobem situaci. A tak přišlo nejvyšší japonské velení s kuriózním plánem – japonští piloti budou na příkaz svých velitelů provádět úmyslné sebevražedné pády do nepřátelských cílů, obvykle lodí, aby tak odvrátili nápor Spojenců.

Jak zachránit Japonsko

Pojmenování „kamikadze“ má původ ve středověkých dějinách Japonska. V roce 1281 dal mongolský chán Kublaj shromáždit obrovskou flotilu. Na lodích prý bylo na 150 000 mužů, kteří měli dobýt říši vycházejícího slunce.

Zasáhla ale příroda – ničivý tajfun rozptýlil loďstvo a k invazi nedošlo. Božský vítr – kamikadze – uchránil zemi před nepřátelským útokem a porobením. V roce 1944 měli úlohu „božského větru“, který přispěje k záchraně Japonska, převzít lidé.

Nasazení sebevražedných letců, kteří se s letounem nacpaným trhavinami vrhali střemhlav na americké bitevní lodě, prosadil v říjnu 1944 japonský admirál Takidžiró Óniši.

Kamikadze znamená božský vítr, který pomohl Kublajovi dobýt zemi.

Samuraj v letadle

Z hlediska japonských tradic i psychologie bylo letadlo ideálním prostředkem pro sebevraždu. Pilot v kokpitu útočícího stroje byl totiž stejně osamocen jako samuraj starých příběhů. Z čistě technického hlediska měly protiletadlové baterie menší šanci zasáhnout letadlo směrující k lodi vysokou rychlostí střemhlavým letem.

Jediný stroj mohl potopit loď, jejíž hodnota byla přinejmenším tisíckrát vyšší

Stačí jen narazit do lodi

Původci návrhu měli na mysli i další skutečnost. Sebevražedné bodákové útoky, ke kterým se japonští velitelé často uchylovali v beznadějné situaci, vyžadovaly skutečnou odvahu a disciplínu, ale v podstatě neposkytovaly žádné uspokojení samurajské potřeby individuálního hrdinství.

Stály moc životů a vzhledem k palebné síle automatických zbraní nepřítele poskytovaly malé vyhlídky na úspěch. Jednoduchá, funkční a relativně laciná Japonská letadla byla pro tento účel mnohem vhodnější.

Pilot navíc nepotřeboval žádný komplikovaný výcvik. Nebylo potřeba, aby byl připraven na vzdušné souboje, zvládl techniku bombardování nebo navádění torpéd.

Piloti nepotřebovali žádný speciální výcvik.

Neznámý pilot útočí

Za první útok kamikadze se někdy považuje incident z 21. října 1944, kdy byl těžký křižník HMAS Australia u Leyte zasažen osamělým sebevražedným útokem. V tomto případě ale ještě nešlo o organizovaný útok.

Neznámý pilot, který tento útok provedl, nepatřil k čerstvě zformované jednotce kamikadze. Organizované sebevražedné nálety začaly 25. října během bitvy u Leyte, kdy byla kromě několika poškozených lodí potopena eskortní letadlová loď USS St. Lo.

Smrtící dotazník

Podle oficiálních odhadů zemřelo během války na 2500 kamikadze, v některých historických pramenech lze najít i vyšší čísla. Zhruba 19 % z nich úspěšně zasáhlo cíl. Podařilo se jim zabít 4900 námořníků a 4800 zranit.

Kamikadze byli verbováni z řad pilotů. Nikdy nebyli osloveni prvorození synové, kteří byli v tradiční japonské společnosti chápáni jako pokračovatelé rodu. Adepti byli vybíráni na základě jednoduchých dotazníků, které obsahovaly jednu jedinou otázku: Přejete si připojit se ke kamikadze?

Vybrat bylo možné ze tří odpovědí: a) ano, moc si to přeji; b) ano, přeji si to; c) nepřeji si připojit se.

Během války zemřelo přibližně 2500 kamikadze vojáci.

Druhý pokus na smrt

V roce 1945 byl ve svých třiadvaceti letech před takový dotazník postaven i Hisaši Tezuka, stíhací pilot japonského císařského námořního letectva. Na rozdíl od několika svých kolegů, kteří zaškrtli odpověď téměř okamžitě, si dotazník prohlížel dlouhou dobu, než dokázal odpovědět.

Nevěděl, zda si někdy někdo dovolil odmítnout. Až později zjistil, že ti, kdo to zkusili, dostali jednoduše druhý pokus na to, aby odpověděli správně. Tazuka nakonec přeškrtl možnost b) a napsal vlastní odpověď: Připojím se.

Byl jsem připraven zemřít

Odpověď, která ve své jednoduchosti vystihuje to, co cítil. „Nemohl jsem zaškrtnout, že si to přeji, protože jsem si to nepřál,“ líčil později Hisaši Tazuka. Tak se zrodil další pilot kamikadze. Pohánělo jej opravdu vlastenectví, ochota se obětovat?

Anebo vlastně neměl žádnou jinou možnost? Dostal pětidenní propustku, aby mohl navštívit rodinu. Přesto neměl to srdce říci jim pravdu. „Byl jsem připraven zemřít, moje mysl byla zcela prázdná,“ popsal své pocity.

Někteří neměli na vybranou a museli si vybrat dobrovolnou smrt.

Jak vypadá duha z kabiny letadla?

Život mu nakonec zachránilo načasování. Ve chvíli, kdy seděl ve vlaku na cestě na svoji první a zároveň jedinou vojenskou operaci v roli kamikadze, oznámil císař Hirohito v rozhlase kapitulaci Japonska.

Po válce už Hisaši Tazuka nikdy letadlo nepilotoval, na létání ve stíhacích letounech jen nostalgicky vzpomíná. „Víte, jak vypadá duha z kabiny letadla? Je to dokonalý kruh.“ Jen málokomu z kamikadze se podařilo uniknout smrti.

Několik zázračných příběhů ale existuje. Například pilot Takehiko Ena se kvůli poruše na zastaralém motoru musel dvakrát vrátit zpátky na základnu a k plánovanému americkému terči se nezvládl ani přiblížit.

Při třetím pokusu měl s sebou v kabině další dva vojáky. Motor však na poslední chvíli opět vypověděl službu a stroj se zřítil do moře. Všichni tři muži z kabiny dokázali doplavat k blízkému ostrovu a strávili tam více než dva měsíce, než je vyzvedla japonská ponorka.

Za pár dní na to vybuchla Hirošima a válce byl konec.

Ticho znamená smrt

Výcvik sebevražedných pilotů spočíval v tréninku střemhlavého klesání na vybraný cíl tak, aby těsně před nárazem letoun opět navedli vzhůru. Při skutečném útoku pak měli piloti za úkol odeslat poslední zprávu v Morseově kódu a držet signál až do konce.

V řídicím středisku věděli, že pilot zemřel, když dlouhé pípnutí náhle přerušilo ticho. Jošiomi Janai přežil, protože se dopustil vzácné chyby – nedokázal zaměřit svůj cíl. Bylo mu tehdy pouhých 23 let.

Před misí zanechal rodičům dopis, který má schovaný dodnes. „Mami, tati, právě vzlétám. Zemřu s úsměvem na tváři. Půjdu první a počkám tam na vás,“ stojí v něm.

Někteří sebevražední piloti přežili.

Muži, které jsem zabil svým perem

Dvaadvacetiletý Fudžio Hajaši patřil k prvním dobrovolníkům, kteří se do projektu kamikadze zapojili. Měl za úkol dohlížet na výcvik pilotů a pak je posílat na jistou smrt. Každý den zapisoval na seznam sebevražedných pilotů nová jména.

Sám říká, že je zabíjel svým perem. Nikdy se za to nedokázal přestat obviňovat. Celý zbytek života ho mučila vina za to, že poslal desítky mladých mužů na smrt. „Každý den, kdykoli si vzpomenu na ty, kteří kvůli mně zemřeli, nedokážu udržet slzy,“ napsal ve svých pamětech.

„Myslím na ty muže, které jsem zabil svým perem, a prosím o odpuštění.“ Se svou minulostí se nikdy nedokázal smířit a nevyprávěl o ní ani svým dětem.

Báseň před smrtí

Mladí Japonci se během války přidávali k letectvu, aniž tušili, že jim bude jednoho dne předložen zmiňovaný absurdní formulář. V tu chvíli už ale neexistovala cesta zpět. Letcem se přitom nemohl stát každý.

Většinou šlo o vzdělané inteligentní mladé muže, kteří právě dokončili univerzitu a patřili k japonské intelektuální elitě. Ze zachovalých deníků je zřejmé, že mnozí z nich studovali filozofii a poslední noc před smrtí přemítali o otázkách života a smrti nebo skládali poezii.

Piloti byli většinou velmi inteligentní.

Jak se loučili se životem?

V roce 1995 popsal Kasuga Takeo, bývalý zaměstnanec námořní a letecké základny Tsuchiura, jak vypadaly rozlučkové večery letců před jejich osudovým vzletem. „Popíjeli studené saké a v hale zavládl chaos.

Někdo popadl židli a rozbil okno, jiný roztrhal ubrusy. Vzduchem se nesly vlastenecké písně i kletby. Někteří piloti křičeli vztekem, další nahlas plakali. Mysleli na své rodiče a snoubenky, sepisovali poslední vůle, psali dopisy na rozloučenou.

To čiré zoufalství se nedá vylíčit,“ uvedl Takeo.

Maření mladých životů

Krutý byl podle Takea i výcvik, kterým piloti procházeli. Důstojníci mladé vojáky často surově bili. „Zmlátili mě tak, že je moje tvář k nepoznání. Kamaráda udeřili, až ztratil vědomí. Odvezli ho do nemocnice, už se nevrátil,“ poznamenal si do deníku letec jménem Irokawa.

Do řad kamikadze byli vybíráni hlavně nezkušení nováčci, protože jejich smrt nepředstavovala pro armádu tak velkou ztrátu. Bohužel, z hlediska tehdejší pozice Japonska šlo jen o maření mladých životů a nesmyslné rozbíjení letadel.

Americké síly sebevražední piloti na ústup nezahnali.

Piloti museli projít velmi náročným výcvikem.

Odrazový můstek pro útok na Japonsko

Zásadním cílem spojeneckého postupu na Japonsko byl ostrov Okinawa, který se nachází pouhých 350 kilometrů jižně od třetího největšího japonského ostrova Kjúšú. Proto představoval logický odrazový můstek pro útok na samotné Japonsko.

V březnu 1945 proto japonské vojenské velení vyhlásilo Okinawu za „ústřední bod rozhodující bitvy při obraně vlasti“.

Kolik mužů zabili kamikadze?

Boj o tvrdě bráněnou Okinawu (březen–červen 1945) se stal pro Američany nejsmrtelnější a nejkrvavější bitvou v celé historii války v Tichomoří. Vyžádal si životy téměř 13 000 amerických vojáků. A mnoho z nich měli na svědomí právě piloti kamikadze.

Během obrany Okinawy uskutečnili kamikadze 1900 útoků, při nichž potopili 32 lodí, poškodili 368 lodí, zabili 4907 mužů a zranili 4821 mužů.

Během útoků na Okinawu potopili piloti 32 amerických lodí.

Vražedný letoun se stále blíží!

Jak letecké útoky proti americkým lodím vypadaly? Svědectví o tom podal po válce například námořní důstojník William Lindenberger, který velel protiletadlové baterii na letadlové lodi Intrepid. „Pálila po něm naše pětipalcová děla, ale pořád se blížil.

Zaměřili jsme na něj kulometná dvojčata, nastavili jsme je na tři tisíce yardů, ale propracovával se pořád blíž.“

Záchrana na poslední chvíli

William Lindenberger viděl, jak se do letounu neustále zasekávají stopovky kulometu. „Od křídla ke křídlu až po jejich špičky byl v plamenech, ale pořád se blížil,“ pokračoval. „Už jsem si myslel, že do nás narazí, že naletí přímo do našich kulometů, ale těsně předtím, než nás zasáhl, se přece jen zanořil pravým křídlem do vody a převrátil se, zhruba jen sto až sto padesát stop od lodi.

Došlo k výbuchu a zalila nás obrovská vodní sprcha.“

Foto: Shutterstock.com, Wikimedia Commons
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články