Masivní zdi starobylého hradu se tyčí na kopci nad Dunajem. Kočár, kterým přijíždí Karel, teprve 19letý moravský markrabě, drkotá po cestě. „Už abychom dojeli nahoru,“ vzhlédne dychtivě do výšky na malou kamennou tečku.

Těší se na další diplomatické zkušenosti. Visegrád je jednou z jeho prvních státnických reprezentačních cest…

Pevnost na vrcholku strmé skály, o níž se tříští vody Dunaje, nechal na severu dnešního Maďarska zbudovat uherský král Béla IV. (1206–1270) už v 50. letech 13. století.

„Tady bude stát sídlo, které odolá Tatarům,“ přikázal tehdy poddaným kameníkům a ti se okamžitě pustili do práce. Strategická poloha budovaného hradu přímo vybízí k vytvoření důmyslného opevnění.

Dělníci vystavěli kousek nad hladinou Dunaje ještě obytnou věž, kterou hradbami propojili s pevností nahoře. Kolem opevněného areálu bez povšimnutí stráží neproklouzne ani myš.

Nikdo se proto nediví, když si uherský král Karel I. Robert z Anjou (1288/1291–1342) zvolí právě tento hrad za své sídlo.

V roce 1323 opouští Temešvár (dnes na západě Rumunska) a do strategicky výhodně položeného Visegrádu přesouvá i královské úřady a zemský soud. Postará se o to, aby se kamenná stavba stala příjemným sídlem schopným uvítat i urozené státnické návštěvy z ciziny. Svůj křest ohněm hrad jako hostitelské sídlo prodělá na podzim roku 1335.

Země v nebezpečí

Mezinárodní situace ve střední Evropě má tehdy ke klidu daleko.

Proti českému králi Janovi Lucemburskému (1296–1346) a jeho synovi ostře vystupuje římský císař Ludvík IV. Bavor (1282/1287–1347), který jim sebere jejich korutanské a tyrolské dědictví, aby je přenechal vlastnímu synu Ludvíkovi V. (1315–1361).

Nebezpečí hrozí Čechům i ze strany Habsburků. Neshody panují také mezi Lucemburky a polským králem Kazimírem III. Velikým (1310–1370). Ve hře jsou totiž stále české nároky na polskou korunu.

Budoucí český král a římský císař Karel IV. (1316–1378) se v té době snaží stabilizovat situaci v českých zemích…

Syn krotí otcovy vášně

Jan Lucemburský se přitom se svým synem Karlem v politice vždycky neshodne. „Karel byl příznivec chytré diplomacie, zatímco Jan dával, alespoň v některých případech, přednost silovému řešení,“ píše současný český historik Jaroslav Čechura.

Ovšem prozíravý Karel naštěstí „dbal o to, aby rozpory mezi ním a otcem nepřekročily mez společenské únosnosti,“ dodává Čechura. V horkém létě roku 1335 se Karel chopí příležitosti a naváže styky s polským králem.

Jeho temperamentní otec Jan zatím dává dohromady vojsko a nejraději by vyrazil proti nepříteli. Syn mu ale nabídne možnost diplomatického řešení problému.