„Prolévá se U Pinkasů,“ zdůrazňuje historik František Palacký, jak mezi vlasteneckou partu zapadl nováček Karel Havlíček Borovský. Redaktor má rád dobré jídlo a pití patří mezi pravidelné návštěvníky známého lokálu.

Setkává se zde i se svojí budoucí ženou Julií. Jenže idylka co nevidět skončí. Policejním komisařům jeho ostré názory po chuti nejsou…

Novinář Karel Havlíček Borovský (1821–1856) má už v roce 1845, kdy přichází do Prahy, pověst protirakouského živlu, který se ocitá v hledáčku tajné policie.

Pochází z Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod) a v české metropoli brzy získává místo redaktora deníku Pražské noviny (5. dubna 1848 přejmenované na Národní noviny). Pražany nadchne svým ostrým perem, kterým píše vtipné epigramy.

Jejich terčem se stávají hlavně rakouští mocipáni, což cenzuře není po chuti. Zatím ale Havlíček zažívá dobré časy a do party pražských vlastenců dobře zapadne.

Ministr vnitra musí zakročit

V revolučním roce 1848 se Havlíček pouští do politiky ostřeji než předtím, dokonce kandiduje a je zvolen do říšského sněmu.

Už v červnu 1848, kdy Prahu ostřeluje vojsko rakouského generála Alfreda Windischgrätze (1787–1862), ale tuší, že mu jeho názory jen tak neprojdou. „Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit,“ hodnotí jedním z epigramů svoji situaci.

O Vánocích skončí v policejní cele. Když poté v roce 1849 nastoupí do funkce ministra vnitra později nechvalně proslulý rakouský politik Alexandr Bach (1813–1893), jde všechno ráz na ráz.

Národní noviny jsou zastaveny a Havlíčka stíhá jeden policejní výslech za druhým. Odchází proto na venkov, věří, že tam bude mít klid. Usadí se v Kutné Hoře, kde vydává satirický týdeník Slovan. Ani v něm si nebere servítky. „Řeknu vám, až budu smět:

není Bůh a císař nemá být,“ píše a jeho kritika neujde pozornosti samotného rakouského císaře Františka Josefa I. (1830–1916). Panovník hned přikazuje ministrovi vnitra, aby proti Havlíčkovi rázně zakročil.

Dovolená na útraty mocnářství

Alexandr Bach se o to postará. Časně ráno 16. prosince 1851 přijíždí k jednomu z domů v Německém Brodě policejní dostavník. Havlíček zde bydlí u svého bratra Františka, protože mu zakázali vydávat i časopis Slovan.

Vrchní komisař Franz Dedera se třemi četníky nařizuje novináři, aby si okamžitě sbalil. Vzápětí už budoucí vyhnanec nasedá i se svými zavazadly do dostavníku a míří do rakouských Alp. Cílem cesty je Brixen, dnes součást Itálie.

Přivítá ho pohostinně, což Havlíček popisuje i ve své básni Tyrolské elegie: „Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí?

Neškareď se tak!“ Havlíček dostane pokoje ve zdejším zájezdním hostinci U slona, vše na útraty rakouského ministerstva vnitra. Nemusí dělat vůbec nic, a přesto dostává bohatou apanáž. V květnu 1852 za ním přijíždí i manželka s malou dcerkou.

Hořký návrat do vlasti

Dobře placená dovolená v nádherné alpské přírodě ovšem Havlíčka nijak netěší. „Bez svého domova strádám, trápím se,“ píše zklamaně. Je odříznutý od domova a jeho satirické pero vysychá.

Během téměř tři a půl roku dlouhého pobytu napíše jenom básně Král Lávra a Tyrolské elegie. Kdyby byl v Praze, nejspíš by toho zvládl daleko víc. K návratu do Čech mu nakonec dopomůže místodržící pro Čechy Karek Mecséry de Tsóor (1804–1886).

Šéf rakouské policie Johann Kempen (1793–1863) předloží císaři návrh Havlíčkova návratu a panovník ho odsouhlasí, podmínkou ale je, že „vzdá své politické a novinářské činnosti“. Když ale Havlíček 15. května 1855 dorazí do Prahy, čeká ho tragická zpráva.

Jeho manželka, která opustila Brixen už dříve, je mrtvá. Zemřela na tuberkulózu. V hlavním městě novináře nic dobrého nečeká. Všichni jsou vyděšení z všudypřítomné tajné policie, a tak se k němu skoro nikdo nehlásí. Když podlehne o rok později tuberkulóze, lidé se bojí i jít na jeho pohřeb.