„Podal demisi!“ šíří se jako blesk zpráva noční Vídní. Obyvatelé jásají a do slavnostně osvětlených ulic vyrážejí i ti, kteří se ve dne neodvážili rozzuřeně vtrhnout do Zemského sněmu. Je 13. března 1848 a nenáviděný kancléř konečně navždy zmizel ze scény.
„Zemřeli jsme?“ ptá se Melanie Metternichová, když její manžel Klemens Metternich (1773–1859) přichází pozdě večer domů. „Ano drahá, jsme mrtvi,“ odpoví jí muž. Právě před hodinou přestal být rakouským kancléřem.
Melanie úlevně vydechne, že konečně budou mít vytoužený klid. Hovory o obavách z blížící se revoluce se jí už dávno zajídaly. Bývalého nejvyššího úředníka monarchie druhý den ráno prohlédne jeho lékař.
„Bylo by praktičtější, milý doktore, kdybyste počítal puls Rakousku,“ poznamená Klemens, který stále věří, že s jeho odstoupením zanikne stát a přijde anarchie. Tep dění se ale zrychluje a manželům nezbývá než pod falešným jménem Matteuxovi honem opustit Vídeň.
Odjíždějí v noci ze 14. na 15. března 1848.
Pod rakouskou taktovkou
Zlatý hřeb Metternichovy kariéry přichází roku 1814, kdy má mírový kongres rozhodnout o nové podobě Evropy. První rozhovory začínají už v září. Velice brzy je ale jasné, že „velká čtyřka“ evropských mocností v podobě svých zástupců:
Metternicha, ruského cara Alexandra I., pruského krále Bedřicha Viléma III. (1770–1840) a francouzského ministra zahraničí Charlese Maurice de Talleyranda-Périgorda (1754–1838) se na společném řešení hned tak nedohodne.
Klemens chce mít všechno ve své režii a prosazuje tři hesla: „rovnováha, legitimita, monarchie.“ Rovnováha znamená, že žádná z evropských mocností nebude mít větší výhody než ostatní, legitimita zachování všech vládnoucích dynastií.
Jednotné Německo? Nikdy!
Metternich se snaží státníky rozptýlit, aby přistoupili na jeho požadavky.
„Byl to podivný kongres, na němž se dělalo všechno možné (hlavně jedlo a tančilo – pozn. red.), jenom k plenárnímu zasedání se sešel pouze jednou, když se na ukončení podepisoval závěrečný dokument (9. června 1815– pozn. red.),“ vysvětluje Šedivý ministrovy intriky.
Strategie se vyplatí. Nakonec se mu daří umírnit požadavky Ruska, i když s carem se vzájemně nemůžou vystát.
Alexandr se vzteká, když ho Klemens chce připravit o válečnou kořist – Polsko, ale co mu vadí nejvíc je, že „takový chlap jako on, který nikdy nebojoval, má větší úspěch u žen než já!“ Nakonec se podaří uzavřít přijatelný kompromis:
při dělení Polska dostává Rusko jeho část, Prusku připadne část Saska a území Francie se vrací do předrevolučních hranic. Německý spolek naštěstí zůstává sdružením knížectví a svobodných měst. Snah o sjednocení Německa se totiž Metternich bojí jako čert kříže.
Státníkův čas se chýlí ke konci
Když se v roce 1821 stane kancléřem, zuby nehty brání obtížně dosažený mír a odmítá reformy. Už při slově revoluce mu naskakuje husí kůže.
„Tam, kde se vše kácí, je především třeba, aby něco zůstalo pevné, čeho by se tápající chytili a kde by pomýlení našli útočiště,“ obhajuje lpění na starých pořádcích. Jeho představy o Evropě se ale začínají hroutit jako domeček z karet.
Ve Francii roku 1830 znovu vlají v ulicích trikolóry a země se stává konstituční monarchií, za „vlast, svobodu národa a národní svaz“ demonstrují v květnu 1832 němečtí studenti v Rýnské Falci.
Kancléř sice ještě stihne být v letech 1835–1848 oporou císaři Ferdinandovi I. (1793–1875), ale své dny už má spočítané.
Císař ho zve zpátky
„Republika ve Francii,“ přečte si 24. února 1848 telegram z Paříže. Bezmocně pokrčí rameny. V noci z 28. na 29. února 1848 někdo po Vídni vylepuje plakáty s textem: „Metternich do měsíce padne. Ať žije konstituční Rakousko!“ Jejich tajemný autor se neplete.
Zatímco se 13. března 1848 Metternich radí s vyslancem pruského krále, jak reagovat na únorovou pařížskou revoluci, před Zemským sněmem to vře. Lidé požadují svobodu tisku, shromažďovací právo a dávají ultimátum:
pokud Metternich do devíti hodin večer nezmizí, neručí prý za nic. Kancléř abdikuje a o den později odjíždí do Londýna. Nakonec ale ze všeho nevyjde nejhůř.
V listopadu 1850 mu přiznává císař František Josef I. (1830–1916) rentu 8000 zlatých ročně (za tuto částku by si tehdy koupil asi 100 000 m2 zemědělské půdy) a o půl roku později mu dokonce vzkáže, že se s ním rád setká ve Vídni.