„Máte žluté dítě. Nebojte se, to časem vybledne,“ uklidňuje lékař britskou dělnici ze zbrojní továrny. Vůbec ji to nepřekvapí. Bere to se stejným klidem jako svoji nažloutlou pleť a nazelenalé vlasy. Pomoc vlasti si přece žádá oběti.

Třeba i v podobě vlastního zdraví.

Válečná mašinerie si žádá další a další střelivo. Kde ale najít dělníky pro výrobu, když většina mužů už bojuje na frontách 1. světové války? Nevděčného úkolu plnit trinitrotoluen (TNT) do leteckých pum a granátů se ujímají ženy.

Britové ale zjišťují, že spotřeba válečné munice je mnohem rychlejší než její výroba. Za naprostého utajení se proto poblíž Gloucesteru cca 150 km západně od Londýna rodí nová muniční továrna. V březnu 1916 už v ní pracuje 2113 žen a 307 mužů.

Dívka v bílých montérkách doběhne k továrním vratům. „Kanárek,“ posmívá se jí jakýsi klučina. Její žlutě zbarvená kůže připomíná ptáčka. K tomu přibývají ještě nazelenalé nebo někdy vlasy a bohužel i zdravotní problémy: potíže s játry, chudokrevnost i červené zbarvení moči – za vším stojí jedovatý trinitrotoluen.

Navzdory tomu vlastenecká povinnost volá a ženy poslechnou. Ze služek nebo krejčových se přes noc rodí dělnice zbrojní továrny. Stále je jich ale málo, novinové inzeráty hledají další a další. Než se rok s rokem sejde, jejich počet překračuje 6000.

Riziko nikoho nezajímá Podobná továrna se otevírá v lednu 1916 i v anglickém Chilvellu u Nottinghamu. Ženy tu denně riskují život a berou to jako samozřejmost. Dvě dělnice si 1. července 1918 v továrně National Shell Filling Factory dělají legraci ze svého zbarvení.

„Jsem víc žlutá než ty,“ směje se jedna z nich. „Víš o tom, že se Betty narodila žlutá holčička?“ vypráví kamarádce žhavou novinku o kolegyni, která právě porodila. Továrna zatím jede na plný výkon. 15.

dne minulého měsíce naplnila za 24 hodin neuvěřitelných 46 725 bomb. Zaměstnává teď asi 6000 mužů a 4000 žen.

Tisk o neštěstí mlčí Ještě ten den se ale budovou ozve mohutná detonace. Svědkové pak potvrdí, že byla slyšet až dvacet mil (30 km) od továrny. Právě vybouchlo osm tun TNT. Vzduchem létají kusy lidských těl.

Umírá 134 dělníků, většinou žen. Třaskavina jejich těla zohaví tak, že pozůstalí dokážou identifikovat jenom 32 z nich. 250 dalších dělnic a dělníků utrpí při výbuchu zranění. Přesto se už druhý den po výbuchu práce v továrně vrací do starých kolejí a měsíc po explozi továrna opět dosáhne svého výrobního maxima.

V tisku se Britové o neštěstí dočtou sotva pár řádek.

Obvinění ze sabotáže Britský ministr obrany Winston Churchill (1874–1965) nemůže nechat věc bez povšimnutí: „Přijměte, prosím, můj upřímný soucit s vámi všemi v neštěstí, které proběhlo ve vaší továrně…“ posílá pozůstalým kondolenční telegram.

Podobná slova přicházejí jménem krále i z Buckinghamského paláce. Scotland Yard dostane za úkol vyšetřit okolnosti nešťastné události. Ředitel továrny lord Godfrey Chetwynd (1863‒1936) ale tvrdí: „Byla to sabotáž!“ a chce označit údajného viníka.

Jenže tím se ve skutečnosti stává jeho příkaz vyrábět stále víc a víc. Bezpečnost zaměstnanců není důležitá, prioritou je přece výkon. Na výbuchu se podepíše i nestabilita TNT a příliš horké počasí. Vyšetřování tragické nehody tak vyzní do ztracena…