„Chodí po špičkách okolo a zastavuje se jako očarovaný před každým předmětem, jako by obcházel relikvie v katedrále,“ popisuje první Hitlerovu návštěvu ve vile Wahnfried v bavorském Bayreuthu Friedelind Wagnerová, vnučka slavného hudebního skladatele Richarda Wagnera.

Je 1. října 1923 a vůdce NSDAP si právě splnil velký sen a zároveň našel svoji novou rodinu…

„To je ten tvůj Verdi,“ usměje se uštěpačně Adolf Hitler (1889–1945) na svého druha z mládí Augusta Kubizeka (1888–1956) při jedné procházce Vídní roku 1908, když zaslechnou jakéhosi pouličního flašinetáře, jak hraje árii z opery italského mistra.

Kubizek se mu odváží oponovat, ale se zlou se potáže. „Dovedeš si představit, jak někdo přehrává na flašinetu velkolepé vyprávění o svatém grálu z Lohengrina?“ odpovídá Hitler. Jiné hudební skladatele než ty německé neuznává.

A Richarda Wagnera (1813–1883) přímo zbožňuje. Jen Lohengrina společně s Kubizekem zhlédne ve Vídni celkem desetkrát. Když má na podzim 1923 možnost seznámit se s rodinou velkého skladatele, nezaváhá ani na okamžik.

Nevšední návštěvník „V tradičním bavorském obleku s koženými kalhotami, tlustými vlněnými ponožkami, červenomodrou kostkovanou košilí a v nepadnoucím krátkém modrém saku,“ popisuje nevšedního hosta ve vile Wahnfried v Bayreuthu současný Hitlerův životopisec a anglický historik Ian Kershaw.

Winifred Wagnerovou (1897–1980), skladatelovu snachu, ale Hitler okamžitě zaujme. „Musím přiznat, že ten muž na mě udělal jako osobnost hned hluboký dojem. Především mě přitahovaly jeho oči, celé modré, velké, výrazné oči,“ vzpomíná později. Rázem se z ní stává jeho věrná podporovatelka. Až se o několik týdnů později, po nezdařeném pivním puči, ocitne ve vězení Landsberg, bude mu Winifred mimo jiné posílat papíry a tužky, které on využije při psaní knihy Mein Kampf.

Štědře se odmění Při každé příležitosti se pak Hitler u Wagnerových zastavuje. Na prahu vily Wahnfried se vždy mění v zábavného společníka. Wagnerovi se stávají jeho druhou rodinou. Do Bayreuthu Hitler jezdí dokonce tak často, že nakonec pro něj u domu nechávají přistavět zvláštní křídlo, které je mu vždy k dispozici.

Poté, co se v lednu 1933 stává říšským kancléřem, na své dobrodince nezapomene. „Ministerstvo propagandy vyčlenilo pro Bayreuthské hudební slavnosti 364 000 říšských marek. K tomu nutno připočítat 50 000 marek, jež Hitler daroval ze své soukromé pokladny na každou novou inscenaci,“ vysvětluje současný německý novinář Guido Knopp. Každý, kdo chce ve třetí říši něco znamenat, nemůže u hudebních oslav Wagnerova génia chybět…

Pozornost za milion 20. dubna 1939 slaví Adolf Hitler 50. narozeniny. V Německu je na ten den vyhlášen státní svátek. Sochy, míšeňský porcelán, vzácné mince, antické zbraně… Nacističtí pohlaváři se doslova předhánějí, kdo dá vůdci ten nejlepší dar.

Jednoznačně zaboduje skupina podnikatelů, kteří profitují z přízně režimu. Společně se Hitlerovi skládají na dar nejvzácnější – originální partitury několika Wagnerových oper. Hodnota svazku, který mu předávají v luxusní schránce, je odhadována na bezmála milion říšských marek.

Hitler září nadšením. Napříště se s cenností nebude chtít rozloučit.

„Pošlete je do Bayreuthu,“ vybízí ho ale Winifred Wagnerová s tím, jak se druhá světová válka chýlí ke konci a Spojenci čím dál častěji bombardují Berlín. „Nemusíte se bát, uložil jsem partitury na bezpečném místě,“ uklidňuje ji na dálku Hitler.

Po jeho smrti ale jako by se po vzácných rukopisech slehla zem. „Možná byly zničeny během bitvy o Berlín, nebo se dosud nalézají v nějaké tajné skrýši a čekají na objevení,“ dodává současný španělský historik Jesús Hernández.