Na pražském Slovanském sjezdu se po boku svého otce Františka v roce 1848 objevuje i sotva dvacetiletý hrabě Jan Nepomuk Harrach. Přesvědčením je český Rakušan, existenci Čech si bez Rakouska neumí představit. Zhoršující se vztahy mezi oběma národy mu dělají vrásky na čele.

O pěstování českých kořenů hraběte Jana Nepomuka Harracha (1828–1909) po matce je z rodu Lobkoviců) se postarají hlavně jeho vychovatelé, především Jan Erazim Vocel, básník a profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské univerzitě.

Zapojuje se do osvěty v zemědělství, roku 1863 zakládá zemědělskou školu, zajímá se o průmysl, kde předsedá například Českému spolku pro vývoz a přívoz (dovoz).

Soutěž na operu

Když v roce 1864 vydává Karel Jaromír Erben (1811–1870) svoje „Prostonárodní české písně a říkadla“, jeho největší poděkování patří právě Harrachovi. Bez jeho peněz by sbírka nikdy nespatřila světlo světa.

Ať už hrabě dělá cokoli, vždycky naplno. Podporuje stavbu Národního divadla a krátkou dobu stojí i v čele Sboru pro zřízení českého národního divadla v Praze.

Na propagaci nového kulturního stánku dokonce vypisuje v roce 1863 soutěž o nejlepší českou operu – s přehledem vítězí Braniboři v Čechách od Bedřicha Smetany (1824–1884).

Na pohřeb míří zvláštní vlak

Ve funkci předsedy Společnosti muzea Království českého pomáhá vzniku stavby dnešního Národního muzea. Ani vedení Slovanské besedy ve Vídni pro něj není jenom formalitou.

Se spolkem Komenský se postará o to, aby v rakouské metropoli vznikla česká škola a sloužily se bohoslužby v češtině. Mezi Čechy je uznávanou osobou. Na jeho pohřeb do Horní Branné vyrazí v roce 1909 z Prahy celý zvláštní vlak.

„Byl z kruhu konzervativní aristokracie téměř jediným, jenž se asi nejvíce přiblížil citům našeho národa a při spravedlnosti své ujímal se v kruzích jemu přístupných dobrých práv našeho národa…“ pějí na něj posmrtné ódy Pojizerské listy.

Podpora i od císaře

Když Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze vydává v dubnu 1851 provolání na zahájení sbírek, velkými sumami na ně přispějí i významné české šlechtické rody.

Největší částky poskytne kníže Lobkovic 6 tisíc zlatých, dále Chotkové 4,5 tisíce zlatých, hrabě Kolovrat 4 tisíce zlatých. Mezi další přispěvatele patří Schwarzenberkové, Kinští, Černínové, Harrachové a Nosticové.

Mecenášem se stává i rakousko-uherský císař František Josef I., který na podzim 1866 věnuje 5 tisíc zlatých a později dalších 13 tisíc zlatých.