Píše se rok 1401 a představitelé italské Florencie nutně potřebují geniálního umělce. Chtějí totiž vyzdobit severní dveře místního baptisteria, křtitelnice katedrály sv. Jana, a navázat tak na práci Andrei Pisana, který před 71 lety vyzdobil východní dveře reliéfy ve tvaru čtyřlístku, které popisují život svatého Jana Křtitele.

Mezi sedmi umělci, kteří se přihlásí do soutěže o výzdobu severních dveří baptisteria katedrály sv. Jana, nechybějí ani v té době slovutní Filippo Brunelleschi (1377–1446) a Lorenzo Ghiberti (1378–1455). Právě jejich díla nakonec zůstávají jako poslední k posouzení florentské komise. Oba umělci přistupují k zakázce, za kterou je slíbená odměna 22 000 florinů, úplně opačným způsobem. Zatímco Brunelleschi tvoří v soukromí za zavřenými dveřmi své dílny, Ghiberti se rozhoduje pracovat na veřejném prostranství, kde ho mohou vidět prostí občané, ale i aristokracie města, a on tak může svůj návrh upravovat podle zpětné vazby, kterou tím dostává.

Když oba umělci své výtvory odevzdávají, stojí komise před nelehkou volbou. Vybrat tu lepší z nich jim trvá celé dva roky. Nakonec ukazují na Ghibertiho.

Při práci zestárne

Práce na severních dveřích mu zabere celých 20 let. Dílo zobrazující Nový zákon, které v roce 1424 odhaluje, ale všem doslova vyrazí dech. Když pak přemýšlejí, kdo by mohl být pověřen výrobou nových východních dveří (původní dveře Andrei Pisana byly přemístěny na jižní stranu), je už předem jasné, koho vyberou.

Při této další zakázce na křtitelnici se mistr překoná. Svoji druhou zakázku pro baptisterium katedrály sv. Jana zdokonaluje 24 let! Bronzové odlitky leští tak dlouho, dokud nezáří stejně jako zlato.

V roce 1452, tři roky před mistrovou smrtí, je dílo konečně představeno veřejnosti. Po odhalení si Florenťané prohlížejí nové dveře s až nábožnou úctou. Nikdo předtím nedokázal dosáhnout tak živého obrazu při použití bronzu.

Výjevy z biblických příběhů jsou jako kdyby zamrzlé v čase. Později tyto dveře jeden z vrcholných představitelů renesance Michelangelo (1475–1564) popíše jako „Bránu do ráje“. Dnes je historiky umění právě toto dílo označováno za přelom mezi pre-renesanční dobou a skutečnou renesancí.

Ghiberti při své práci vychází ze základů, které téměř před stoletím položí jiní italští mistři. Inspiruje ho jeho předchůdce ve vytváření dveří do baptisteria Andrea Pisano (1290–1348), ale především pak „praotec“ renesance Giotto di Bondone (1267–1337). Právě tento italský umělec jako první láme tradice gotiky a vlivu Byzance v umění a začíná epochu, která je dnes popisována italským slovem trecento (300 ve smyslu 14. století). Jeho fresky jsou v počátcích 14.

století takřka skandálně reálné. Právě on přináší do umění naturalismus, kterým se renesance vyznačuje. V jeho podání jsou tak svatí, vyobrazení na křesťanských malbách, poprvé prezentování jako skuteční lidé plní opravdových emocí.

Sochaři, malíři a další umělci v počátcích 14. století a takzvaném pre-renesančním období tak fungují jako pomyslný most mezi gotikou a renesancí.

Křídla ale renesanci dorostou až v 15. století. Famózní práce Ghibertiho inspiruje mnohé další a vznikají tak díla mistrů, o nichž se nemluví jinak než v superlativech. Není náhoda, že jedním z největších sochařů své doby se stane Ghibertiho žák Donatello (1386–1466). Ten se při práci na Bráně do ráje naučí, jak ovládat odlévání bronzu, což využije v pozdějších letech. Kolem roku 1430 mu mecenáš a patron mnoha florentských umělců Cosimo de´ Medici (1389–1464) zadává úkol vyrobit pro jeho palác sochu biblického Davida.

Věrný své povaze se Donatello rozhodne vyobrazit mladého židovského chlapce, který porazil Goliáše, úplně jinak, než bylo do té doby zvykem. V jeho představách byl David příliš mladý na to, aby mohl být opravdu mužným válečníkem.

Mladíkovi stojícímu na useknuté Goliášově hlavě tak dá více ženské rysy. Na Ghibertiho, Brunelleschiho a Donatellovu práci navazují další, třeba malíř Sandro Botticelli (1444/1445–1510). Koncem 15. století se ve Florencii učí i mladý muž, který je dnes považován za toho nejlepšího umělce všech dob Leonardo Da Vinci (1452–1519). Jako skutečně renesanční umělec se zabývá nejenom kresbou, ale také sochařstvím, anatomií, architekturou a je také vynálezcem. To s Leonardem začíná opravdové období vrcholné renesance, během kterého vznikají ty nejkrásnější díla novověku.

16. století: Umění, které obdivujeme dodnes

Nastupuje nejsilnější generace umělců Itálie. Kromě Leonarda uchvacují svět svým umem také Michelangelo nebo Raffael Santi (1483–1520). Právě tito tři mistři se stávají hlavními představiteli vrcholné renesance.

Centrum se z Florencie přesouvá do zhruba 220 kilometrů vzdáleného Říma. Přestože se v této době lidé zaobírají vědou a pozornost se od Boha přesouvá k samotnému člověku, největším zadavatelem jejich práce pořád zůstává Vatikán.

Pro papeže často pracují Michelangelo i Raffael. Jedno ze svých vůbec nejznámějších děl – fresky stvoření světa na prostoru 1 000 m² – tvoří Michelangelo v sixtinské kapli, na které pracuje i Raffael.

Ten pro papeže Lva X. (1475–1521) navrhne gobelíny s výjevy z evangelií a knihy Skutků. Nechá se dokonce autorem stropní malby při práci natolik ovlivnit, že ho Michelangelo obviní z plagiátorství. „Všechno, co ví o umění, má ode mne,“ hřímá. Oba pak jsou v různých letech hlavními architekty svatopetrského dómu. Právě v tomto vrcholném období renesance vzniká mnoho z nejvýznamnějších a nejkrásnějších památek lidských dějin.