Odborníci odhadují, že na dně oceánů leží přes 1 000 000 tun bojových chemických látek, kterých se různé státy zbavovaly po první i druhé světové válce.
Kromě toho se tam nacházejí i statisíce tun nejrůznější nevybuchlé munice, radioaktivních materiálů a dalších nebezpečných látek.
V některých oblastech už musel být zakázán rybolov, protože úlovky rybářů byly kontaminovány jedy. Zaznamenány jsou i případy otravy lidí, zejména rybářů. Tyto události se naposledy odehrály v Baltickém moři několika polským rybářům.
Poprvé právě před 100 lety
Je teplá letní noc roku 1917 a němečtí dělostřelci poprvé vkládají u belgického města Ypres do hlavní svých děl granáty nového typu. Jsou označeny zářivě žlutým křížem. První salva dopadá na nepřátelské linie a granáty přitom vydávají podivný syčivý zvuk.
Nevybuchují, ale rozstříknou nad zákopy olejovitou kapalinu. Část se vypaří a vytvoří oblak nažloutlého kouře. Tekutina je cítit jako hořčice a v prvních chvílích se zdá, že je bez účinku. Ale jakmile se dostane na nechráněné části těla vojáků, nastává peklo.
Nejprve je pálí pokožka, rychle přicházejí o zrak a během hodiny jich stovky sténají a těla mají pokrytá puchýři. Poprvé byl použit yperit, známý také jako hořčičný plyn.
Jednoduché, ale špatné řešení
Během první světové války zabil yperit na 90 000 vojáků. Přestože ženevská konvence v roce 1925 zakázala používání bojových chemických látek, jejich výroba v řadě zemí běží na plné obrátky až do druhé světové války.
Když konečně nastane mír v roce 1945, vynoří se velký problém. Vědci si nevědí rady, jak obrovské arzenály chemických zbraní zničit.
Nakonec se jejich největší výrobci – Rusko, USA a Velká Británie – rozhodnou pro to nejjednodušší řešení, potopit je na dno oceánů. Tuny munice v bombách, dělostřeleckých granátech i v obyčejných sudech mizí na dně. Záznamy o jejich umístění se většinou nevedou.
Závod s časem
Odborníci odhadují, že na dně oceánů leží dodnes na 1 000 000 tun chemických bojových látek.
Nacházejí se například i u italského přístavu Bari, kde bylo od roku 1946 hlášeno už 230 případů úniku yperitu, přes Baltské moře, moře poblíž Číny až po východní pobřeží Spojených států, kde byl únik yperitu zaznamenán za posledních 12 let už třikrát.
V Baltském moři potopili Sověti po druhé světové válce na 15 000 tun jedovatých bomb. Američané do roku 1970 potopili kolem svého pobřeží 29 000 tun chemických látek a 500 tun radioaktivního odpadu.
V současné době se problémem, jak zneškodnit tyto smrtící jedy, zabývají celé týmy vědců z celého světa. Obaly náloží korodují a úložiště stále více narušují vlečné rybářské sítě, i průzkumné vrty, pátrající po ropě a zemním plynu. Je to závod s časem.
Probíhá mapování jedovatých míst
Prvním úkolem vědců je dnes zmapovat tato nebezpečná úložiště chemických látek po celém světě. Využívají k tomu dálkově řiditelných průzkumných ponorek a sond, mapujících a snímajících mořské dno.
Je to mravenčí a finančně velmi nákladná práce, na kterou vlády zemí, které mají ony smrtící zásoby na svědomí, dávají pramálo financí.
Pomocí robotických ponorek vědci odebírají z každého objeveného úložiště vzorky sedimentů a analyzují, zda obsahují nebezpečné chemické látky.
Tisíce tun jedovatých látek potopili například Američané ve vietnamských vodách po skončení vietnamské války v roce 1975.
Nebezpečí i pro ryby
Na výzkumu se dnes podílejí i všechny pobaltské státy. Příležitostí je například připravovaný projekt plynovodu Nord Stream z Ruska do Německa, kde se podrobně prověřuje bezpečnost jeho trasy po mořském dně.
Velmi aktivní jsou zejména polští vědci, kteří varují i před kontaminací ryb – lovených v nebezpečných vodách. Pátrači někdy narážejí na celé potopené lodě, plné bojových chemických látek. Jen v loňském roce identifikovaly dánské orgány čtyři takto kontaminované lodě.
Všechna řešení jsou drahá
Je jisté, že chemické zbraně představují pro lidi, kteří s nimi přicházejí do kontaktu, vážnou hrozbu.
A protože se svět stále více zaměřuje na oceány jako na perspektivní zdroj potravy a energie, rychle narůstá nebezpečí, které představuje potopená munice nejen pro rybáře, ale v poslední době například i pro nic netušící dělníky.
Ti konkrétně v Baltském moři budují stovky větrných elektráren, ukotvených na dně moře. A jak toto nebezpečí omezit? Všechny dosud navrhované způsoby jsou nesmírně drahé.
Největší naději kladou vědci do projektu výroby obřích betonových schránek, jakýchsi poklopů, jimiž by měla být smrtelně nebezpečná úložiště zakrývána.
