„Zapnout motory,“ zavelí kapitán. Konečně…Vlny v Lamanšském průlivu si pohrávají s lodí jako se skořápkou. Vojáci 43. předzvědného britského pluku stráví v polovině června 1944 na moři poblíž přístavu Le Havre tři dny. Málem tu přijde o život i jeden ze tří českých účastníků vylodění v Normandii.
Posádku plavidla, patřícího do druhé invazní vlny, opouští štěstí. Sotva kapitán vydá rozkaz, ozve se mohutná detonace. Loď, která má přistát na Němci okupovaném francouzském pobřeží, se rozlomí na půl. Plameny šlehají do výše.
Za všechno může podmořská magnetická mina, kterou si lodní šroub doslova přitáhne k sobě.
Přežije jich padesát
Vojáci nemají prakticky žádnou šanci přežít. Miloš Knorr (1918–2008), uprchlík z Protektorátu Čechy a Morava, který se dostane až na velitelství československé divize v Bezieru a odtud s ostatními evakuovanými vojáky do Velké Británie, ale vytrvá v troskách potápějícího se vraku.
„Lidi skákali do vody, ale já se rozhodl, že zůstanu, protože jsem si myslel, že pro nás někdo přijede. A taky jo,“ vzpomíná později. Při mladém rodákovi z jihomoravských Ivančic stojí anděl strážný. Z původních šesti stovek vojáků jich přežije zhruba padesát.
Společnice na noc
Na konci války Knorr doprovází československé vězně z koncentračních táborů zpátky do vlasti. Na severu Saska existují oblasti, odkud už Němci odtáhli, ale Spojenci tam ještě nedorazili.
Když zpravodajský důstojník, který působil po zbytek války v Belgii, Nizozemí i Německu, žádá o ubytování pro 300 vězňů, provinilí Němci mu nic neodmítnou. „Starosta mi dal svou ložnici, a dokonce mi nabídl i svou dceru jako společnici na noc. To jsem odmítl.
Pak jsme dojeli do Plzně, kde už byli Američané, “ popisuje první květnové dny roku 1945. Potom už míří rovnou domů. „Šel jsem přímo k našemu domu, vyšel do prvního poschodí, kde jsme bydleli a zaklepal jsem. A moje matka řekla: To je Miloš. Poznala mne podle toho zaklepání,“ líčí svůj poválečný návrat do Ivančic.
