Sůl se může zdát tak běžnou, jenže svět si jí žádá ročně v míře 200 milionů tun. Z toho se jen pouhá čtyři procenta spotřebují v kuchyni, zbytek v chemickém průmyslu. Jenže málokdo ví, odkud se taková sůl ve slánkách bere.
V největší bolivijské solné pánvi, ve výšce 3700 metrů, dělníci den co den motyčkami kutají bílý poklad. Jsme na vyschlém solném jezeře Salar de Uyuni o rozloze 10 000 km². Těží se tu sůl od 17. století. Pořád stejně. Ručně. Ročně se tu vytěží 25 000 tun bílého slaného prášku.
Před 250 miliony lety dosahovalo moře až do střední Evropy. Tím se utvořily pánve, jezera, sůl se zpresovala do bloků. Právě z těchto zásob lidstvo sůl v dnešní době těží.
Sůl se nejvíc dobývá buď „shrabáváním“ ze dna vyschlých jezer, nebo vysycháním z mělkých rozlehlých nádrží. Na velkou plochu se nechá natéct moře. Slunce a proudění vzduchu vypaří vodu. Zůstane sůl. Pak se vezmou hrabla, lopaty a nadělají se hromádky.
Když sůl dělníci na bolivijské pánvi Salar de Uyuni vytěží, většinu posílají do světa. Píď si ale nechají a mění s místními za vlnu, maso a sádlo.
Největším současným vývozcem soli je Austrálie, která vyváží 90 procent své produkce, v těsném závěsu za ní je Mexiko. Tyto země dohromady zásobují svět 41 procenty soli.
Odborníci říkají, že zatímco pračlověk v době kamenné přijímal maximálně 3 gramy soli za den, v současnosti je to třeba v Evropě kolem 10 gramů za den, v Japonsku 11 gramů, v Číně dokonce 15 gramů.
Zato v Keni 3 gramy a brazilští indiáni jsou rádi, když si život osolí setinou gramu (0,01 g). Optimální příděl by měl být přitom kolem 4 gramů (čajová lžička).
