První vteřinu po kousnutí se po jazyku převalí slabý náznak nasládlosti. Stoličky rozmělňují sval, který ještě včera byl bicepsem. Chutná podobně jako vepřové. A dětské zase připomíná jemné rybí…
Svět se dopachtí na přelom středověku a novověku, když výprava Kryštofa Kolumba poprvé natrefí na kmen indiánského etnika Karibů. Při jedné slavnosti místní Evropanům nabídnou večeři připravenou z čerstvých lidí.
Ten den se výraz Karibales uchytí, za čas překroutí a ve španělštině se objeví nové slovo „kanibal“.
Fakt silné vývary
Před více než 350 lety vytvořil německý umělec Leonard Kern skulpturu Kanibalka (1650) s baculatým chlapečkem, který pozoruje mámu ohryzávající levou nohu chlapa.
Před 200 lety bratři Grimmové publikují pohádku Jeníček a Mařenka (1812), kde je chce sníst čarodějnice. Domorodé kmeny vaří z lidí omáčky silné jako noha ještě na začátku 20. století.
Daniel Diehl píše v knize Historie kanibalismu (2009) jeden příklad z Afriky. Domorodec tu vysvětluje, kdy se (ne)hodí jíst lidské maso: „Není zvykem jíst člověka, kterého jsme sami zabili.
Avšak existuje výjimka – sedět na kokosových ořeších a čekat, až vaše dcera uvaří srdce toho člověka. Můžeme vypít vývar a taky sníst kousek toho srdce. Ale pořád musíme sedět na kokosech.“ Lidé se „žrali“ v pravěku, ve starověku, středověku a jí se dodnes.
Někdo končí v žaludcích jiných dobrovolně, jiný po smrti. Někdo se specializuje na mozek, jiné kultury na srdce. Existuje medicínský kanibalismus, pak endokanibalismus (pojídání mrtvých) a exokanibalismus (poraženého sní vítěz).
Nejlepší je 24letý zrzek bez vady
„Je to jedno z největších pokrytectví,“ říká medicínská antropoložka Beth A. Conklin, když mluví o Evropě 17. století.
„Lidé věděli, že léky byly vyrobeny z lidských ostatků, ale jako kanibalistický čin to nechtěli vnímat.“ Pro ně představoval výraz kanibalismus právě jenom nestvůrně primitivní a syrové pojídání lidí. I když…
„Získejte celé, čisté tělo zrzavého muže bez vady ve věku 24 let, který byl pověšen, lámán v kole nebo probodnut. Tělo nechte vystavené na jeden den a noc na čerstvém vzduchu. Poté je rozřezejte na malé kousky nebo plátky a macerujte ve víně.
Pak smíchejte s práškem z myrty a aloe, pověste opět na čerstvý vzduch a sušte. Výsledkem bude ztvrdlé maso bez zápachu.“ Tuhle delikátní formuli s největší pravděpodobností vymyslí německý lékař Oswald Croll a napíše „kuchařku“.
Královy kapky
V Anglii je medicíncký kanibalismus známý už na začátku 17. století a do všech koutů ostrovů se rozšíří během dalších 50 let.
„Otázka tehdy nestála tak, zda by člověk měl jíst lidské maso, ale šlo o to, jaké,“ říká anglický historik medicíny Richard Sugg v knize Mumie, kanibalové a upíři (2011).
Podle něj měli tehdejší Evropané ve zvyku zužitkovat člověka „od hlavy až k patě“, protože se všeobecně věřilo, že je tahle meducína postaví na nohy. Anglický král Karel I. (1600–1649) se po občanské válce a popravě sám částečně promění v lék.
Zato jeho syn Karel II. už si ve vlastní laboratoři z krve destiluje „královy kapky“.
