Nedělní odpoledne 15. června 1815, belgické Waterloo. Francouzští pěšáci obsazují pozice, dělostřelci netrpělivě čekají na rozkaz z palbě. Někteří z nich vytáhnou z kapes dva spojené disky a na provázku je spouští dolů.

Hrou se snaží zažehnat myšlenky na to, že zanedlouho možná zemřou…

Francouzská revoluce přinutí některé šlechtické rodiny opustit Paříž, protože je pro ně příliš nebezpečná. Také Motierovi v létě roku 1792 nakládají zavazadla do kočáru. „Nasedni už, odjíždíme,“ pobídne matka Adrienne třináctiletého Georgese Washingtona du Motier (1779–1849), který chodí kolem vozu a prohání podivnou hračku na provázku.

Teď ji rychle schová do kapsy.

Nesmí odjet bez ní! Rodina francouzského generála Gilberta du Motiera, markýze de la Fayette (1757–1834) prchá do Flander. Na konci 18. století propadne téhle hře celá Francie. Nejenom děti, baví se s ní i dospělí, včetně samotného markýze.

Cvičí totiž obratnost a postřeh. Kdo dlouhé minuty vydrží jemně pohybovat rukou nahoru a dolů, odměnou jsou mu dokonale rotující disky využívající efektu setrvačnosti.

S hračkou nemyslí na smrt

Francouzského císaře Napoleona I. Bonaparta (1769 – 1821), kterého revoluce vyšvihla k nejvyšším příčkám moci, nezlomila ani abdikace a vyhnanství na ostrově Elba. 20. března 1815 znovu vstupuje vítězně do Paříže.

Ví, že jediný způsob, jak se udržet na trůně, je silná armáda. Během tří měsíců shromažďuje na 200 000 ozbrojených mužů. 15. června 1815 se schyluje k rozhodující bitvě s protinapoleonskou koalicí. Bývalý císař nyní nervózně přešlapuje, až nakonec vytáhne z kapsy spojené dřevěné kotoučky s provázkem a začne si s nimi pohrávat.

Monotónní hra ho uklidní. Jeho vojáci si krátí čas úplně stejně. Nestydí se za to ani velitelé. „Nemyslím díky tomu na smrt,“ svěřuje se jeden francouzský důstojník druhému. Kotoučkům říkají bandalore nebo l´emigrette.

Boom nastartuje poslíček

Hračka se dostane se i přes oceán do Nového světa. Kdo a kdy ji tam přivezl, ovšem nevíme. Mohl to být třeba La Fayette, který v Americe pobýval v letech 1777, 1779 a ještě 1824 a jeho vojáci. Dva muži, jistý James L.Have a Charles Hettrick, si pak hračku nechávají v roce 1866 patentovat hu.

O půl století později se časopis Scientific American zmiňuje o dvou discích ovládaných provázkem, prý původem z Filipín. Právě zde poprvé padne slovo jojo, což znamená „pojď“ či „vrať se“. Ať už do USA hračka připlula odkudkoli, v roce 1928 nastartuje její obrovský boom filipínský přistěhovalec Pedro Flores (1896–1963), který v Santa Monice pracuje jako hotelový poslíček.

Zbohatne na dvou kotoučcích

„Ukaž, co to máš?“ slídí, zvědaví kolegové, čím si Pedro krátí v práci polední pauzu. Trpělivě jim vysvětluje, co kotoučky na provázku umí. Zájemců o zajímavou hru den ode dne přibývá. Flores vycítí podnikatelskou příležitost.

Rozhodne se tuhle drobnost vyrábět ve velkém. Věří, že bude mít úspěch a zájem okolí ho v jeho záměru utvrzuje. Zakládá proto továrnu a už druhým rokem její existence posílá do světa na 300 000 kusů oblíbené hračky.

Její provedení je dřevěné, provázek hedvábný. Roku 1930 továrnu výhodně prodává Donaldu Duncanovi (1892–1971) jako prosperující podnik chrlící spousty hraček.