„Okamžitě musí tu větu ze svého projevu odstranit!“ rozčilují se nejvyšší představitelé amerického ministerstva zahraničí. V žaludku jim leží následující prohlášení:
„Za nic na světě nemohu pochopit, proč by chtěl někdo riskovat válku pro nějaké Československo.“ Jeho autorem je velvyslanec v Londýně Joseph Kennedy, otec budoucího amerického prezidenta a zarytý zastánce politiky smíru s Hitlerem.
„To má být vtip?!“ pozastavují se na sklonku roku 1937 v Bílém domě nad informací, že novým velvyslancem USA v Londýně se má stát schopný obchodník Joseph Kennedy (1888–1969).
„Tato představa prezidenta Roosevelta natolik rozesmála, že málem spadl z invalidního vozíku, na který byl trvale upoután,“ uvádí současný britský autor James Pool. Přesto je dotyčný 17. ledna 1938 jmenován do funkce.
Brání vlastní syny
Od počátku jeho mise je zřejmé, že se v pohledu na dění v Evropě silně rozchází s oficiální americkou zahraniční politikou. Ne, diplomat Kennedy rozhodně není.
Je to byznysmen a burzovní makléř, který si dovede spočítat, na kolik by hrozící válečný konflikt mohl vyjít. Také je to otec čtyř synů, z nichž dva jsou již ve věku, kdy by mohli narukovat.
„Chtěl bych vám položit jednu otázku – víte o nějakém světovém sporu nebo problému, který by stál za to, aby za něj váš syn nebo syn kohokoli jiného položil život?“ prohlašuje v létě 1938 v jednom ze svých projevů v Anglii.
„Všechny kompromisy s Německem jsou nereálné,“ varuje ho tehdy člen britského parlamentu Winston Churchill (1874–1965).
Kennedy toho však nedbá a sbližuje se s premiérem Nevillem Chamberlainem (1869–1940), zastáncem politiky tzv. appeasementu, tedy ustupování agresivní straně, v tomto případě Adolfu Hitlerovi (1889–1945).
Přes prsty nedostane
Jakmile se zprávy o aktivitách Josepha Kennedyho dostanou do Washingtonu, prezident Roosevelt zuří. „Je nejvyšší čas, aby mu dal někdo přes prsty, a to pořádně!“ pronáší na adresu velvyslance.
Nic takového se ovšem nestane, a tak Kennedy může svoji vlastní politiku na britských ostrovech provozovat dál. Doba spěje k osudné mnichovské dohodě.
K jejímu podpisu ostatně sám Kennedy přispěje, když premiéra Chamberlaina na cestu do Německa na sklonku září 1938 vybaví zprávou o hrozbě, jakou představuje luftwaffe pro evropská města.
„Mnichovská dohoda by se měla stát jakýmsi vodítkem pro další kompromisy s Německem,“ nepřestává pak přilévat olej do ohně Kennedy.
Československý exilový ministr zahraničí Jan Masaryk (1886–1948) mu za to nemůže přijít na jméno. Rozhořčení z Kennedyho aktivit ovšem panuje i v jeho domovských Spojených státech.
Týden nato musí před znervóznělými lidmi vystoupit sám prezident Roosevelt a potvrdit, že se oficiální politika vůči Německu nijak nezměnila a USA budou nadále prosazovat izolaci Adolfa Hitlera.
Zarytý antisemita
Kennedy se zatím v Londýně setkává s německým velvyslancem Herbertem von Dirksenem (1882–1955).
„Pochází z Bostonu, kde za posledních 50 let nepřijali do žádného golfového klubu jediného Žida… Takový postoj je ve Spojených státech celkem běžný, ale všichni se snaží o tom příliš hlasitě nemluvit,“ posílá Dirksen zprávu o schůzce do Berlína.
Kennedy se projevuje také jako zarytý antisemita, směle by se mohl měřit s předními nacistickými ideology. Vypuknutí druhé světové války v září 1939 je ale pro něj těžkým políčkem. Diplomatickou misi v Londýně opouští o rok později. Nestojí o to, aby byl zabit v této, z jeho pohledu nesmyslné válce.
