„Fuj, zase čočka s párkem,“ ušklíbne se desetiletý kluk v pražské školní jídelně v polovině 80. let 20. století. Vepřový párek vezme na milost, ale čočku nakyselo opatrně odsouvá k okraji talíře.

Nejenomže nevezme do úst ani sousto, ale nejraději by se té nechutnosti příborem ani nedotkl. Podobné stravovací zvyky v této době vykazují i statisíce dalších českých dětí. Hromadně vracejí plné talíře.

Velkou popularitu většinou tato neprávem často opomíjená luštěnina obvykle nezažívá ani v českých domácnostech. Ke škodě věci, protože se řadí k nutričně velmi hodnotným potravinám, obsahuje totiž zhruba 26 % bílkovin, proto ji s vděčností uvítají vegetariáni.

Nedostatkové zboží

Na našich talířích přitom není tato luštěnina rozhodně vůbec žádnou novinkou a v jiných končinách světa zaznamenali její ještě delší historii. Běžně k nasycení lidské populace slouží už v dobách neolitu.

 V Přední Asii a Středomoří se začala pěstovat už v období 6000 př. n. l. U nás v Čechách se objevila poměrně brzy, a to už v 5. tisíciletí př. n. l. Ve 40. a 50. letech 20. století patřila u nás ke vzácnostem a nedostatkovému zboží.

Nudná příprava

Později se ale začínala ve větší míře pěstovat a pokrmy tvořily součást folkloru školních jídelen, kde ovšem nepatřily k oblíbeným jídlům. Mohla za to ale hlavně nudná a jednotvárná příprava.

Všechno se změnilo až po roce 1989, kdy se objevily různé druhy čočky i rozmanité recepty na její úpravu.