Je lidskou přirozeností snažit se věci zachytit a uchovat. Písmo spoutává moudrost, obraz okamžik. Touha člověka po zvuku a hudby zůstává nenaplněná mnohem stovek let. Pak přijde zázrak. Je černý, plochý a zbrázděný kaňony, které ukrývají hudbu. Tušíte správně. Je to gramodeska.

Přímým předchůdcem gramofonu, jak ho známe, je fonograf Thomase Alvy Edisona (1847-1931). Sdílí s ním i kovovou troubu, tedy ozvučný trychtýř, který zesiluje zvuk přenášený jehlou ze stopy na membránu. Namísto plochých desek je záznam vyrytý na váleček potažený cínovou fólií či voskem a musí se natahovat jako hodinky, aby hrál. Edison však o prvenství svého vynálezu málem přichází. V roce 1878 si totiž na francouzské Akademii věd podává patent také básník Charles Cros (1842-1888), a to takřka totožného přístroje. Jeho dopis je však založen a rozpečetěn až ke konci roku, když už má Edison za sebou prezentaci fonografu před akademickým publikem a básník tak přichází na buben. Historicky prvním záznamem, který se z válečku kdy ozve, je údajně první sloka básničky „Marry had a little lamb,“ kterou si Edison v laboratoři brouká.

Komerční vítězství

Desky v souboji s válečky nakonec zvítězí z prostého důvodu. Jejich reprodukce je mnohem snazší. Reprodukce desek je oproti válečkům snadná, takže komerční rozšíření na sebe nedá dlouho čekat. Chyby na záznamu sice stále opravit nelze, ale doby, kdy k vytvoření kopie bylo nutné sezvat celý orchestr a nahrávat skladbu na několik desítek zařízení najednou, jsou pryč. Z jedné původní nahrávky, pro níž se postupem času vžije označení „master disk“ (angl. hlavní deska) je možné vylisovat tisíce dalších. Počáteční nedůvěra interpretů, kteří se obávají, že je nové médium připraví o práci, protože lidé už nebudou chtít navštěvovat živé koncerty, rychle opadá. Gramodesky se stávají fenoménem.

Velké sjednocení

První desky z počátku dvacátého století se od těch, které známe, v mnohém liší. Postrádají jakoukoliv standardizaci co se týče rychlosti přehrávání, i skutečných rozměrů. Na desky rozdílných výrobců jsou potřeba speciální přístroje, protože navzájem nejsou kompatibilní. Tento chaos naštěstí brzy skončí. Etalonem pro rychlost se stává 78 otáček za sekundu. Později ho doplní ještě 33 a jedna třetina otáčky pro dlouhohrající desky (známá „elpíčka“, z angl. long play) a 45 otáček pro singlová alba. Po rychlosti přijdou na řadu rozměry, kotouče mající až půl metru v průměru se smrskávají na 17 a 30 centimetrů. 17 cm pro single alba (SP), která mají na každé straně jen jednu skladbu, a 30 pro kompletní nahrávky (LP). Ani oboustranný záznam není zpočátku samozřejmostí, představuje ho až společnost Columbia Records kolem roku 1910. Debaty se vedou i o vhodném materiálu desek. V počátcích se užívá hlavně šelaku, sekretu, který vylučuje červec lakový. Uvažuje se však také o plechu, ebonitu, skle či zmíněné gumě. Podstatnou nevýhodou šelakových desek je nicméně jejich krátká doba hraní, která činí na každou stranu maximálně pět minut. A právě tady přichází na scénu nový šampion. Polyvinylchlorid.

Zobali vrabci zobali kartonové obaly

Desky z umělých hmot překonávají své šelakové kolegyně kapacitou opravdu zásadně. Na jednu stranu kotouče o rozměrech 30 cm se najednou vejde až 20 minut hudby. Nic ale není zadarmo. Tyto desky jsou sice odolnější a lehčí, zároveň však kvůli miniaturizaci drážek zvukové stopy mnohem náchylnější na poškození. Čistotu záznamu ovlivní i malé škrábnutí. To vede k rozvoji obalů z pevného kartonu, kolem nichž se brzy rodí samostatné odvětví. Jejich potisky se postupně proměňují v umělecká díla umocňující výsledný dojem z celého alba a jsou velice ceněny (třeba podepsané album Stg. Peppers od skupiny Beatles se v aukci prodá za více než 290 tisíc dolarů).

Jako fénix

Zlatou éru vinylových desek ustřihne příchod magnetofonových pásek, oblíbených hlavně kvůli své přenosnosti. S nástupem digitálních technologií a internetu se zdá, že placatým černým nosičům definitivně odzvonilo a čeká je místo na zaprášených policích mezi ostatními sběratelskými raritami starých časů. Jenže chyba lávka. Začne to zvolna jako vzdálené dunění, v útrobách hudebních klubů s rozvojem elektronické hudby. Diskžokejové paradoxně používají pro své kompilace výhradně vinylové desky, k niž dodávají efekty, a záznamy podkreslují beaty a mixem. Výsledkem je nový boom a celá generace, která náhle po „elpíčkách“ pase stejně jako generace jejich otců. Hlavním vysvětlením je, že zvuk gramofonových desek je hřejivější a vřelejší než elektronika. A kdysi oblíbený, polozapomenutý nosič slaví triumfální návrat.