Sotva loď přirazí roku 850 u jihoindických břehů, námořníci zamíří do přístavních krčem. Když jeden z mořských vlků dopije víno, sáhne do příručního sáčku a nabere hrst rýže.
Co se vypěstuje na rýžových políčkách okolo, neslouží jenom k obživě, ale i jako platidlo. „Nenechte si ujít zdejší chrámy,“ mrkne na něj hostinská.
Kameník se v poledne skryje do stínu stromů. Sluneční žár ho unavil. Když se ale slunce skloní k obzoru, pokračuje ve své práci. Do velikého kamene tesá jakousi malou arkádu.
Později k ní přibudou obličeje nápadně připomínající masky a dokonce i dva kamenní sloni. Vzniká jádro dnešní Tygří jeskyně. Opodál se pod rukama dalšího umělce rodí maličká svatyně. Střechu dostane z kokosových listů.
Vládce Mahéndravarman I. (vláda 600–630) z dynastie Pallavů právě spokojeně obhlíží dílo vznikající na jeho rozkaz. V jeho vášni pokračuje i jeho syn Narasimhavarman I., zvaný Mámalla (vláda 630–668).
Věnuje obzvláštní pozornost dělníkům, kteří kousek za městem osekávají pět mohutných balvanů. Pod jejich rukama se rodí plastické reliéfy.
„To je ono. Jen pokračujte,“ pochvalně mlaskne, když vidí, jak se z jižní strany jednoho z chrámových bloků vyloupl bůh Šiva a vedle něj on – Mámalla.
Staví se na roveň bohů
Samolibě si prohlíží svůj portrét. Sebevědomí mu rozhodně nechybí. „Naše dynastie má božský původ,“ prohlašuje nafoukaně.
Pallavové to dotáhnou z původně nepříliš významných místních vládců až na správce velké říše zahrnující území dnešního indického Tamilnádu. Počátky svého rodu spojují přímo s Brahmou, v indické mytologii stvořitelem světa.
Jejich země žije hlavně z rýže. Pěstování této plodiny Pallavové čile podporují. Dobře vědí, že jediné, co jim naplní státní kasu, je bohatá úroda. Kromě toho se tu ale daří i bavlně.
„Daně jsou letos příliš vysoké,“ stěžují si zdejší obyvatelé při každé příležitosti. Musí odevzdávat poplatky prakticky ze všeho, třeba i z pořádání svatební hostiny.
Získané peníze samozřejmě putují i na stavby malých chrámů, což považují tak trochu za rozmar vládců. Peníze by se přece daly investovat i praktičtějším způsobem. Jediný, kdo platit nemusí, jsou královští dvorní tkalci.
Právě bavlna je skvělým vývozním artiklem, a proto na jejich prosperitě závisí bohatství říše.
Trénink na větší stavby
Zatímco přístav Mahábalipuram tepe životem, v centru města rostou další svatyně a jeskynní chrámy. „Využijeme puklin ve skále,“ rozmáchne se rukou kameník nad asi patnáctimetrovým skalním průčelím.
Při tvorbě jemných detailů dělníci zakomponují do díla zvaného Ardžunovo pokání i hříčky přírody. Jenže proč si hrají s tak titěrnými detaily malých chrámů?
Na počátku 8. století se v Mahábalipuramu staví i Pobřežní chrám, dílo vládce Narasinhavarmana II . (vláda 700–728). Podobně jako svatyně Kailásanátha v Kánčípuramu, nedalekém hlavním městě říše, se stává vzorem drávidských svatyň.
Nahrává to teorii, že malé chrámky se staly „stavbami na zkoušku“. Místní kameníci a stavitelé se na nich zdokonalovali ve svém umění, aby později mistrně zvládli daleko větší díla…
Pomůže vlna tsunami
Pallavové kromě nádherných staveb podporují i rozvoj námořního obchodu. Připlouvají sem čínské, řecké i fénické lodě. Mořští vlci míří z krčem do města. Když hledají povyražení s lehkými ženami, na každém kroku doslova zakopávají o umění.
Jeho vrcholem má být sedm stupňovitých staveb nápadně se podobajících pagodám. Jenže bohům se ta krása nelíbí, alespoň to tvrdí legenda. „Lidé nemohou vytvořit nic tak nádherného,“ žárlí na schopnosti člověka. Rozhodnou se proto stavby zničit.
Přímo z mořského dna pošlou mohutnou vlnu, která smete šest ze sedmi staveb a na mnoho staletí je pohřbí v písku. Když ale přijde v prosinci 2004 velká vlna tsunami, odkryje zbytky děl starých 1200 let. Co jedna vlna skryla, další odhalila…
