Na počátku bylo slovo. A už od počátků je toto svaté slovo předmětem sporů a tahanic. Nikdy v lidských dějinách nebylo vykonáno tolik dobra a zároveň prolito tolik krve jako ve jménu bohů. Náboženství existovalo bez výjimky ve všech lidských civilizacích…
Bylo, je a bude
….a dnes je už záležitostí překonanou, říkáte? Ne tak docela. Snaha o racionalizaci světa se minula účinkem a náboženství dnes prožívá velký rozmach. Nabízí se otázka proč vlastně? Kde se bere tak mocná inklinace lidstva vztahovat všechny své naděje, strachy a víry k entitě, která se vymyká definici?
K jejímu zodpovězení je třeba připravit se na pořádně hluboký ponor. Budeme pronikat do temných vod lidského nitra. Doslova. Průvodcem nám bude hlubinná psychologie.
Po-pud-livý učitel
Sigmund Freud (1856–1939), první z dvou čelných představitelů oboru, vidí původ náboženství v jisté infantilitě člověka, jeho vytěsněné touze po otci – Bohu. Nebyl by to Freud, vynálezce oidipovského komplexu a pojmu libida pro psychologii, kdyby obojí nezakomponoval také do své teorie o náboženství.
Tento přenesený Bůh ochraňuje, ale zároveň brání našim pudovým přáním. Tam, kde je iracionální strach z pocitu viny, je podle Freuda také živná půda pro víru všech druhů a vyznání. Ohledně náboženství samého si rozhodně nebere servítky – přirovnává ho k iluzi a kolektivní neuróze.
Zavržený žák
Jeho žák, Carl Gustav Jung (1875–1961), ale považuje názor svého učitele za příliš krátkozraký. Ačkoliv se s Freudem rozejde až kvůli jeho tendenci nadhodnocovat vliv sexuálních pudů v psychologii, má odlišný pohled také na původ víry v Boha.
Podle Junga je sklon k náboženství neoddělitelným od samotné lidské podstaty, je hnacím motorem a zároveň lidskou přirozeností, pramenící z kolektivního nevědomí. Obraz Boha je aktivován záhy od narození prožitkem absolutní závislosti dítěte na matce.
Od té doby má člověk nutkavou, byť podvědomou náboženskou potřebu a hledá cesty, jak jí vyhovět.
Diktátoři jsou boží
Tam, kde chybí náboženská výchova, nastupuje projekce do zástupných objektů. Vnitřní hlad po duchovnu pak může být nahrazen zbožšťováním idolů z televize, kultem mládí, diktátem konzumu či slepou vírou ve všemohoucnost vědy.
Státní nebo myšlenkové systémy, které náboženskou stránku člověka potlačují, jsou pak podle Junga odsouzeny k tomu zažít ji v pozměněné formě. Komunismus a nacismus tak vidí jako dvě náboženské katastrofy 20. století.